Rozjezd

(třetáci už nejsou ti vyjukaní bažanti, na ně je třeba těžší kalibr!)

První den semestru je vždycky náročnej. Přednášejícím se během zouškového začalo stýskat po možnosti neomezeného přednesu a tak si to na prvních přednáškách vynahrazují, nechajíce se unést proudem asociací někdy na parseky vzdáleným tématu přednášky. Studentstvo se dostaví v počtu přehojném, hotovi soustředit se na učivo plně a nerušeně, aby pak kritickým okem zhodnotili přínosnost předmětu pro svou další fakultní existenci.
A tak si tak s kolegyní sedíme v naprásknuté posluchárně, lamentujeme, že dva ze tří státnicových předmětů se zatím jeví velice chaoticky a nepoužitelně, když tu nějaká slečna za námi zazoufá, že tu ještě ke všemu musíme být do čtvrt na šest večer.
Vyděsíme se a rychle mrkneme do rozvrhu (společného pro celý ročník, valnou většinu předmětů má náš obor povinných). Ne, nespletly jsme se, poslední dvě hodiny jsou dneska volné.
Jenže za chvíli ta čtvrt na šest zazní odněkud znovu. Půjčujeme si rozvrh od jiné oběti a pozorně studujeme i ta nejmrňavější písmenka pod ním – jak už pravil perex, nejsme včerejší a lecjaké kejkle už jsme prohlédly. Přečteme si všechno odpředu, odzadu i odprostředka, ale nic o dnešním podvečeru tam prostě není. S klidným srdcem vracíme rozvrh a kolegyně si jde pro jídlo.
Mně bloudí zrak po posluchárně, po spolužácích, po stolech... až mi přes rameno slečny sedící přede mnou padne na monitor jejího notebooku, a na něm – rozpis jakýchsi přednášek. Dneska. Poslední dvě hodiny. S povinnou účastí.
"Co to je?" sípu zděšeně.
"Rozpis na informatiku... taky tě to překvapilo?" dí kolegyně zachmuřeně.
"Kde to je??" nechápu.
"Ve studijních materiálech," ujišťuje mě.

A je to tam. Když se ve studijních materiálech prokliknu přes dvě podsložky a otevřu nenápadný soubor "rozpis", zřím ty samé Jobovy zvěsti.
Už jsem na své škole snů zažila ledacos, ale aby povinný předmět chyběl v rozvrhu (a nikdo se neobtěžoval poslat ani mail), to bylo letos poprvé.
Kdo ví, co se ještě za ty další roky přihodí?