Proč je prima běhat

...najmě pak když člověk dělá Cestu k vrcholu

Výsadní postavení běhu spočívá v tom, že:

je přirozený
demokratický
neproblematický
finančně a časově ekonomický
regulovatelný
rentabilní
zlepšuje vzhled postavy, celkový zdravotní stav a fyzičku a psychičku
je bezpečný
zvyšuje vitalitu, odstraňuje nervozitu
prodlužuje život
poskytuje radost z pohybu.

Tak pravil Kyb, když pro Cestu psal úkol Chůze a běh. Krom položky "rentabilní", jejímž významem si nejsem stoprocentně jistá, pod tenhle seznam s radostí umístím svůj podpis.

Úkol Chůze a běh k Cestě k vrcholu radostně využívám od samého začátku, protože jsem zvyklá chodit pěšky. Jednou z věcí, které miluju na Novém městě, je fakt, že téměř všude bez problémů dojdu. Jenže až nedávno, s posledním běhacím obdobím, jsem ho konečně začala hodnotit pečlivěji.

Úkol totiž hodnotí ušlé kilometry podle rychlosti. Byv neorganizovaný zmatkař, nebyla jsem schopná měřit si časy, a krom toho spousta mých kilometrů byla tak nějak mimochodem při vyřizování jiných záležitostí, takže jsem léta letoucí fungovala na hodnocení jeden kilometr = jeden svem.

Pro chůzi se toho držím pořád, protože... ehm... no jo, protože jsem pořád neorganizovaný zmatkař, děkuju za optání. Ale jelikož tentokrát běhám proto, že trénuju, rozhodla jsem se, že alespoň ty výběhy by to chtělo sledovat trošku líp.

Zkoušela jsem si měřit čas na telefonu a vzdálenost na mapě, ale zjistila jsem, že mapy jsou nepřesné. A to dokonce velmi. Což, když pokaždé běžím maličko jinou trasu, je dosti otravné.

A tak jsem si v nějakém záchvatu nadšení koupila fitness náramek s tím, že nepřesný je taky, ale alespoň by měl být nepřesný pořád stejně. Takže teď mám k ruce údaj o vzdálenosti, údaj o čase, a svemy naskakují jedna báseň.

Když se jdu večer jenom krátce proběhnout, protože nemám čas, je značný rozdíl, jestli si připíšu 3 S, protože to byly tři kilometry, nebo 15 S, protože jsem je zdolala průměrnou rychlostí 8 kilometrů v hodině.

A pak jsou tu ty další báječný věci. Že můžu běhat téměř kdykoliv se mi zachce. Že nutné investice jsou nízké (sportovní oblečení se dá sehnat lacino, jediné, co to chce, jsou slušné boty). Že si vyčistím hlavu.

Poprvé jsem začala trošku systematičtěji běhat před devíti lety, když jsme se s Žížalou dohodly, že budeme na dálku společně běhat pro úkol Vytrvalost maratonského běžce. (Mimochodem, to byla úžasně motivující myšlenka, že právě teď si kdosi tři sta kilometrů daleko taky zavazuje tkaničky a chystá se na svůj kilometr.)

Pak mě to chytalo opakovaně, vždycky na jaře, pár dní jsem to vydržela, pak začalo být moc horko/jsem se příliš zabrala do práce na diplomce/po mně v parku vyjel zuřivý silky teriér a já toho nechala.

Poprvé teď, posledních pár měsíců, mám z běhání radost. Částečně to bude tím, že mám (na svoje poměry) dost dobrou fyzičku, takže se i běhá líp, z velké části za to může skvělá trasa na běh, kterou mám teď při ruce, pomáhají i zisky svemů pro výstup. 

Teď poprvé mám pocit, že bych tu tohohle sportu mohla vydržet.

("Maraton je až zejtra," utrousil mým směrem starší pán, když mě na kole předjížděl.

A já v náhlém záchvatu paniky nevěděla, jestli mám vesele odvětit, že na ten ještě nejsem dost dobrá, nebo ho upozornit, že jede po cestě pro pěší...)