-motivovaná běžkyně

Nemůžu se rozhodnout, jestli je správná předpona ne-, nebo pře-.

Po půl roce píšu o něčem jiném než o expedici. To koukáte, co?
Nebo možná ani tak ne. Minimálně lezci už mě mají přečtenou a ví, že takhle na jaře mě vždycky chytá nutkání běhat.

Pravda, letos to nebylo jen nutkání, letos to korunovala kolegyně výzvou - totiž že spolu na pozdim poběžíme závod.
A jakkoliv byla ta myšlenka nesmírně děsivá, nedalo jí moc práce mě přesvědčit.

Základem je nepodcenit teoretickou přípravu, že ano. Tak jsem si přečetla pár článků o běhání, našla pár videí se správnou technikou běhu a běžeckou abecedou, a nabyla dojmu, že do tohohle světa nepatřím. Zdálo se mi, že cílovou skupinou jsou lidé, kteří touží běhat, smyslem jejich bytí je běh, jejich denním chlebem, jejich sedmým nebem zůstane běh jen. Což rozhodně není můj případ.

Ale což. V moudrých diskuzích pod jedním z článků jsem narazila na čísi přesvědčení, že to člověk nemá tak řešit - že když chce běhat, má prostě obout boty a běžet. I usoudila jsem, že se budu držet téhle teze, obula boty a běžela.
A moc toho neuběhla. Jako obvykle. Vytrvalost mi fakt chybí, říkala jsem si, to bude krušnej půlrok a pěknej trapas na tom závodě...

Vylepšení běžecké techniky ovšem pomohlo, a ještě víc pomohlo, když jsem si uvědomila, čím se to pokaždé odrovnám.

Stejně jako koně mám jakýsi instinkt závodit.
Když mě předběhne namakanější běžec, nevědomky zrychlím, i když nemám ani ten nejmenší úmysl ho dohnat. To samé se stane, když mě předjede někdo na bruslích. Nebo cyklista. A na trase, kde běhám, je sportovců vážně hodně.
Takže já, aniž bych si to uvědomovala, běžím jak ten osel za mrkví na rybářském prutu.

A když jsem si tohle uvědomila a začala okolí ignorovat ještě intenzivněji, zjistila jsem, že nejsem až tak marná. Čtyři kilometry bez zastavení jsou můj běžecký rekord a mám ještě půl roku na to, abych ho dále vylepšovala. To bude dobrý ucházející.

(Jen tak mimochodem - přebarvení blogu do modra zapříčinil fakt, že mám nový širší monitor. Díky tomu jsem zjistila, že to krásné mechové pozadí, které jsem tu měla, se neopakuje a po krajích zůstávají nepěkné mezery. Jiné hezké zelené pozadí Blogger nenabídl, i sáhla jsem po modré batice a záhlaví přizpůsobila. Ať se líbí.)

Co se jinam nevešlo

Ještě pár islandských fotek - méně dokumentárních, více, uhm, snad uměleckých. Nezapadly do žádného z článků, tak budou mít své zvláštní vydání.