Vánoce s klidem

Loni jsem Vánoce odbyla. A necítila jsem se pak dobře, vadilo mi to. Tak jsem si slíbila, že to byly z mé strany nejodfláknutější Vánoce a příště že se budu snažit víc.

Tak jsem se snažila.

Důkladnou analýzu potenciálně obdarovaných a výsledný seznam dárků jsem řešila v půlce listopadu. Měla jsem na to vyčleněné dva volné dny. Přesto jsem ještě týden před Vánoci běhala a sháněla poslední nutnosti.

Adventní talíř jsem zkonstruovala třetí adventní neděli.

Vyrobila jsem jeden, slovy jeden druh cukroví, a když mě přestalo bavit zdobení, zbytek polevy jsem snědla.

Sehnala jsem sice pěkný balicí papír, ale zapomněla jsem na mašle. (Sláva izolepě.) A na jmenovky. (Sláva kimovkám každou druhou družinovku!)

Zírala jsem na právě zabalenou knížku a za nic na světě si nedokázala vzpomenout, jestli jsem z ní odlepila cenovku.

Rozhodla jsem se konečně vybalit a instalovat betlém, který jsem dostala před několika lety. Tahala jsem jednu figurku po druhé z drolícího se polystyrenu, oprašovala je štětcem na barvení vlasů a čekala, kdy do mě za tu svatokrádež udeří blesk.

A jak se vydařily Vánoce vám?

Úhly pohledu #1, #2 a #3

(Neptejte se, proč se hrabu ve starých zálohách. Já to sama nevím.)

Uvědomila jsem si, že v rubrice z vysokoškolských let mám sice příspěvek Úhel pohledu #4, leč ty první tři chybí.
Tak tady je máte. Moje OCD nechá pozdravovat.

Úhel pohledu #1
Hapla a Spolubydla se učí, když se náhle a nečekaně (a samy od sebe) otevřou dveře.
Spolubydla: "Host do domu, Bůh do domu."
Hapla: "Hůl do ruky."

Úhel pohledu #2
Spolužačka: "Profesor, kterej dá přednášku od 7:15 ráno, zcela evidentně nechce, aby mu na ni někdo přišel."
Hapla: "Tss, takhle zanedbávat svoje povinnosti a manipulovat ubohým studentstvem! Najust mu tam přijdu, aby přednášet musel!"

Úhel pohledu #3
Zvyšujeme laťku - tentokrát profesorský.
Přijde přednášející do posluchárny o sto devadesáti místech, kde má více než dvousethlavému ročníku přednášet VNP*. Domašíruje před katedru a přepočítá přítomné posluchače.
"Sedm?"
Na okamžik se zamyslí.
"Ale jo, dobrý. Takže, dneska si povíme něco o separačních metodách..."

* velmi nudný předmět

Celiak - návod k použití

Mám za sebou období bohaté na nejrůznější oslavy a příležitosti, které jsem nutně (a nechtěně) zkomplikovala faktem, že musím dodržovat bezlepkovou dietu.

Na tomto místě bych ráda prohlásila, že mám báječnou rodinu a báječný pracovní tým. Mé okolí se snaží vyjít mi všemožně vstříc a vejít se s dobrůtkami do limitů diety. Jsem lucky bastard a velmi dobře si to uvědomuju.

Napadlo mě, že sem třeba někdy zabloudí někdo, kdo čelí podobnému problému. Bude hostit celiaka nebo by mu rád donesl čokoládu k svátku a podíval se tedy, o čem to ta bezlepková dieta vlastně je - a má pocit, že je to šílené a šíleně omezující.

Pokud dovolíte, zkusila bych vám na pár řádků dělat průvodce.

V0306-1-J-(2,3,4) aneb Jak se (ne)dělá e-knížka

Že si brousím zuby na vrcholový úkol Kniha, to hlásím už... hromská věc... osm let? Ano, rychlá kontrola souborů s povídkami, které jsem tenkrát měla v úmyslu zpracovat, mě ujiš'tuje, že minimálně osm zim už to je. Výborně. Kde mám tu medaili za nejdelší plané plány? Připíchnu si ji hned vedle té za nejroztahanější výstup.

K věci - léta plánuju úkol Kniha. Dlouho jsem si představovala papírovou a doteď jsem se toho nápadu úplně nevzdala, protože umím (tak nějak) vázat knížky - to jest svázala jsem si tři zápisníky a zpěvník. Ohromně se mi líbila představa, že desky potáhnu batikovaným plátnem, a těšila jsem se, že tím přivedu pojem vydání vlastním nákladem do nové krajnosti.

Podzim skrz objektiv

Po dlouhé době mám vážně skvělý pocit z víkendu.

Konečně jsem se přiměla otevřít podrobný návod k foťáku. (Ano, půl roku poté, co jsem si ho koupila.) Odhodlala jsem se použít jiný režim než automatiku. První experiment vypadal tak, že jsem si postavila stativ ke dveřím na balkon, posouvala různé hodnoty nastavení do extrémních čísel, aniž bych si byla jistá, s čím to vlastně hýbu, a asi třicetkrát jsem na ta různě divoká nastavení vyblejskla tu samou pokojovou kytku.
Výsledky nebyly zcela uspokojivé, ale tak první pokus, že.

Nádherné baboletní počasí mě pak i s foťákem vylákalo na úplně kratičkou, ve výsledku devítikilometrovou procházku. Tou dobou už jsem alespoň věděla, která volba mi umožní nastavit clonu.

Běžím blátem

A taky loužemi, trávou, deštěm, mno, a lesy. Jo. To je asi tak ono.

V únoru jsem si nad sebe pověsila Damoklův meč v podobě odeslané přihlášky na desetikilometrový závod. A že tedy jako začnu běhat. Tak jsem začala, mizerným, těžkopádným stylem, horko těžko jsem zvládla svůj tříkilometrový okruh. Postupně jsem vylepšovala styl, opatrně prodlužovala vzdálenost, v květnu se radovala, že uběhnu pět kilometrů. To se vzdálenost v propozicích záhadně změnila na 12 km.
Mírně znejistělá jsem běhala dál, na dlouhou dobu se zasekla na šesti kilometrech, protože dát si dvakrát okruh je příjemně nekomplikované. A v srpnu, když jsem se pomalu začala pídit po konkrétnějších instrukcích, se v propozicích černalo 13 km a k tomu děsivé převýšení.

Tohle kdybychom věděly v tom únoru, jakživo by nás nenapadlo se přihlásit, žehráme s kolegyní, abychom se vzápětí utěšovaly, že ve štědrém časovém limitu to zvládneme i rychlejší chůzí. Mně to ovšem v hlavě přepne z nastavení "trénuju, abych zaběhla se ctí" na "trénuju, abych na trati nevyplivla žádnou životně důležitou součástku a pokud možno nedoběhla moc dlouho za předposledním". A fakt, že běhám po vodorovné stezce, čili jediným převýšením při tréninku jsou schody do bytu, taky nepomáhá.
Týden před závodem zaběhnu osobní vytrvalostní rekord osm kilometrů, představím si, že běžím ještě dalších pět, a obchází mě hrůza.

A pak nadejde den startu.

Motivovaná běžkyně

...fotografický začátečník a tak vůbec porůznu

Foťák jsem si koupila někdy na jaře, nejzákladnější ovládání jsem odhadla intuitivně a pokud jde o ten zbytek, inu, už jsem si alespoň návod stáhla na flashku. (Protože moje hračička má na papíře jen návod pro úplné začátečníky, to jest tady to zapneš a tady je spoušť. Pro komplikovanější požadavky je potřeba návod obsáhlejší, kderý mají jen na webu v pédéefku.)

Ale už se mi s ním povedlo udělat pár pěkných fotek a celkově se dá říct, že když mám někde být a nevím, čím se tam zabavit, foťák to příjemně jistí.

Z posledních týdnů namátkou...

Annapúrna

čili Seven summits

(protože smíchat dohromady dva nesouvisející symbolické rámce je přesně můj styl)

Výstup konečně dokončen. Výstup symbolický, samozřejmě. A jaké to bylo?

Půl noci pod širákem

(další vydání občasníku Táborový kaleidoskop aneb Kdyby mě někdo hledal, jsem u sušáku)

Smutně jsem se zamyslela nad tím, kdy jsem byla naposledy na celém táboře, poctivě od stavby po bourání. Éééhm. V roce 2013. Od té doby se snažím alespoň víkend ulovit a podívat se, jak se beze mě dámám daří. Letos to byly tři dny, tedy dvě noci. Dokonale strávený čas.

Na vodě

S kanoí to jakž takž umím (nebo jsem to alespoň jakž takž uměla, když jsem v ní zhruba před sedmi lety seděla naposled), a tak se přihodilo, že jsem se příliš nebránila návrhu vyzkoušet maličko větší kocábku.

Tak jsem se ocitla na Lipně. A když říkám na Lipně, myslím ve člunu na vlnách Lipenské přehrady, blížícím se ke kajutové plachetnici, na které prý přespíme, než ráno zvedneme kotvu.

V0305-5-J Vytrvalostní běh

Měla jsem ohromnou radost, když jsem tenhle úkol objevila. Pídila jsem se, jak všelijak by mi z mého (nepříliš úspěšného) běžeckého tréninkového plánu mohly kápnout svemy, když Vytrvalostí maratonského běžce jsem se neslavně proplácala hned na první hoře. Tohle byla krásná příležitost, už proto, že jsem věděla, že to prostě dám. Maximální výkon pro můj věk je podle tabulky běžet v kuse dvaadvacet minut, a já už vím, že zvládnu padesát, když na to přijde. (Pořád je to žalostně málo na ten zářijový závod, ale malé pokroky, malé pokroky...)

Tak jsem vzala fitness náramek, domluvila se s H., že si neberu klíče a pak zazvoním, a vyrazila.
Nešlo to moc dobře.

Z letiště

(Coby součást epediční dokumentace. Včetně fotodokumentace, neb jsem si po letech konečně pořídila vlastní foťák.)

Jak jsem se už letos jednou zmínila, létání mi připadá fascinující, dokud můžu stát nohama pevně na zemi. A tak jsem se radostně chopila další možnosti navštívit letiště v rozumné dojezdové vzdálenosti, když letiště Planá u Českých Budějovic slavilo osmdesáté narozeniny a při té příležitosti uspořádalo výstavu o historii a den otevřených dveří.

(Vrcholový úkol Pamětihodnosti, že ano.)

Proč je prima běhat

...najmě pak když člověk dělá Cestu k vrcholu

Výsadní postavení běhu spočívá v tom, že:

Vrcholový web

Nejamatérštější webdesigner světa finišuje a věnuje se IT archeologii.

Bylo by nepřesné říct, že jsme spustili nový vrcholový web. Na serveru se válí už jak dlouho. Teď jen dostal pár posledních úprav a, což je to hlavní, jeho adresa byla vytroubena do světa. Tak uvidíme.

Jednou z oněch posledních úprav bylo převedení osmadvaceti tabulek pod jeden CSS styl. Od úprav designu, kdy jsem základy stylování docela uměla, se mi všechno dokonale vykouřilo z hlavy. Věc, která by ta šla napsat asi za minutu a půl, jsem patlala hodinu, se spoustou samomluvy, zoufání, nadávání, mazání cache a cookies a frenetického bušení do klávesy F5.
Z toho půlku času proto, že jsem zapomněla na správné místo napsat jeden středník.

Ale nakonec se zadařilo, já mohla slavnostně (= s nohama na druhé židli a hrnkem pomerančového džusu v ruce) prohlásit vrcholový web za hotový a pro veřejnost spuštěný. A jak jsem z toho měla radost, rozhodla jsem se, že ještě vyrobím přehlednější sčítací tabulky pro Cestu na Měsíc.

Vyrobit tabulky nebyl problém, jakmile jsem si uvědomila, jak je uspořádat, aby si při úpravách vzájemně nepřekážely, ale vzorce pro finální výpočet, to byl oříšek.
Ve starých tabulkách jsem měla návod. A protože jsem to já a protože se znám, rozhodla jsem si tento návod ověřit.
A ono se zdálo, že je to všechno nějak jinak. Že jsem se roky dopouštěla chyby, která výsledkek zvyšuje čtyřikrát, a tedy je to chyba jak hrom.
Říkám si, že takovou věc bych si přece nevycucala z prstu, a dávám se do pátrání. Zasuté kouty starého lezeckého webu. Útroby mailové schránky, prohledat všechny přílohy. Zálohy ze starého stroje. V nich vnořené zálohy z ještě staršího stroje. Mně adresované soubory týkající se Cesty jsou roztroušené tam i onde, ale kýžená informace nikde není, už si začínám zoufat a odhodlávám se ke krajnímu řešení, to jest kontaktovat s prosíkem zbytek týmu.
Pět minut poté, co zprávu odešlu, kliknu na jednu z návštěvních knih, a hle, tam to je. Přesně tak, jak si to pamatuju. Výpočet a má pověst jsou zachráněny.

A pak jsem se pokusila zobrazit ten pěkný výsledek v grafu. Když pominu pár polovičatých experimentů, dvakrát jsem vyrobila pěkný graf přesně podle svých představ, aby z něj po uložení zbyla jen prázdná osa Y. Calc si ze mě dělá legraci.

Ve vzduchu

(Já ne. Já nohama bezpečně na zemi. V chaosu všedních dní, o kterých se napsat nic moc nedá, jsem ale dostala last-minute nabídku svezení na slet ultralightů v Tchořovicích. A jelikož mi létání připadá fascinující, nešlo jí nevyužít.)

Krom přehlídky ultralehkých letadel (utkvěl mi Rans Coyote a česká Fascination), která se sem sletěla, byl na letišti připravený zajímavý doprovodný program.

-motivovaná běžkyně

Nemůžu se rozhodnout, jestli je správná předpona ne-, nebo pře-.

Po půl roce píšu o něčem jiném než o expedici. To koukáte, co?
Nebo možná ani tak ne. Minimálně lezci už mě mají přečtenou a ví, že takhle na jaře mě vždycky chytá nutkání běhat.

Pravda, letos to nebylo jen nutkání, letos to korunovala kolegyně výzvou - totiž že spolu na pozdim poběžíme závod.
A jakkoliv byla ta myšlenka nesmírně děsivá, nedalo jí moc práce mě přesvědčit.

Základem je nepodcenit teoretickou přípravu, že ano. Tak jsem si přečetla pár článků o běhání, našla pár videí se správnou technikou běhu a běžeckou abecedou, a nabyla dojmu, že do tohohle světa nepatřím. Zdálo se mi, že cílovou skupinou jsou lidé, kteří touží běhat, smyslem jejich bytí je běh, jejich denním chlebem, jejich sedmým nebem zůstane běh jen. Což rozhodně není můj případ.

Ale což. V moudrých diskuzích pod jedním z článků jsem narazila na čísi přesvědčení, že to člověk nemá tak řešit - že když chce běhat, má prostě obout boty a běžet. I usoudila jsem, že se budu držet téhle teze, obula boty a běžela.
A moc toho neuběhla. Jako obvykle. Vytrvalost mi fakt chybí, říkala jsem si, to bude krušnej půlrok a pěknej trapas na tom závodě...

Vylepšení běžecké techniky ovšem pomohlo, a ještě víc pomohlo, když jsem si uvědomila, čím se to pokaždé odrovnám.

Stejně jako koně mám jakýsi instinkt závodit.
Když mě předběhne namakanější běžec, nevědomky zrychlím, i když nemám ani ten nejmenší úmysl ho dohnat. To samé se stane, když mě předjede někdo na bruslích. Nebo cyklista. A na trase, kde běhám, je sportovců vážně hodně.
Takže já, aniž bych si to uvědomovala, běžím jak ten osel za mrkví na rybářském prutu.

A když jsem si tohle uvědomila a začala okolí ignorovat ještě intenzivněji, zjistila jsem, že nejsem až tak marná. Čtyři kilometry bez zastavení jsou můj běžecký rekord a mám ještě půl roku na to, abych ho dále vylepšovala. To bude dobrý ucházející.

(Jen tak mimochodem - přebarvení blogu do modra zapříčinil fakt, že mám nový širší monitor. Díky tomu jsem zjistila, že to krásné mechové pozadí, které jsem tu měla, se neopakuje a po krajích zůstávají nepěkné mezery. Jiné hezké zelené pozadí Blogger nenabídl, i sáhla jsem po modré batice a záhlaví přizpůsobila. Ať se líbí.)

Co se jinam nevešlo

Ještě pár islandských fotek - méně dokumentárních, více, uhm, snad uměleckých. Nezapadly do žádného z článků, tak budou mít své zvláštní vydání.

Cestou zpátky

Selfoss byl naše poslední islandská základna, ale ještě cestou na letiště jsme stihli navštívit pár zajímavých míst.

O informačních zdrojích, islandských i jiných

Kde jsem sháněla moudra a tipy?

Selfoss

Selfoss, islandská klasika. Oblast takzvaného Zlatého okruhu, typicky islandských atrakcí a zároveň největších turistických lákadel.

Západní Island

Z Akureyri jsme vyrazili na západ, k poloostrovu Snaefellsnes, ale ještě před ním jsme zahnuli na nenápadnou štěrkovku mezi pastvinami. Ta nás dovedla do zapadlého údolí s asi třemi usedlostmi, kde jsme přespávali dalších pár dní.
A to byl teprve ten správný dojem z faktu, že jsem na ostrově větším než Česká republika, který má míň obyvatel než Brno.

O islandském cestování

Půjčení auta prostě vyhrálo. Podle toho, co jsem si přečetla o islandských autobusových linkách, mi to připadalo jako časově dosti náročné dobrodružství, využít vnitrostátní letadla mi nedovolil ani stav účtu, ani strach z létání, který překonám, jen když není zbytí, takže zbývala otázka, kterou půjčovnu si vybrat.

O islandském ubytování

(spíš poznámka než článek)

Akureyri

Akureyri je po hustě obydlené oblasti kolem Reykjavíku druhé největší islandské město. To znamená, že je o fous větší než Český Krumlov.
Akureyri pro nás představovalo hlavně základnu pro výsadky a zásobování, ale i samotné město je krásné.