O islandské zvířeně

Z amatérského a turistického pohledu, to říkám rovnou.

Laugarbakki

Laugarbakki byla jen krátká zastávka, jedno přenocování, které by celkem nestálo za řeč, nebýt zásadního islandského zážitku.
Jeli jsme pozorovat tuleně.

O islandském nakupování

Když vyrážíte na Island na vlastní pěst, jídlo je jedna ze základních starostí. Dovézt se dají tuším tři kilogramy potravin, a to s výjimkami, protože Island jako ostrovní země je přirozeně opatrnější na to, co si do země pustí.
Já s sebou táhla asi dvě kila energetických tyčinek, protože jsem netušila, jaké bych sehnala bezlepkové svačinky (ovoce přece jen nezachrání všechno). Zbytek, rozhodla jsem se, ulovím i v supermarketu popsaném cizozemsky.

Reykjavík

Na Island můžete buďto přiletět, nebo připlout. Přiletět je mnohem jednodušší, rychlejší a podle zběžného vyhledávání i o fous levnější.
Pokud na Island letíte, letadlo vás vyklopí na mezinárodním letišti Keflavík, asi padesát kilometrů západně od Reykjavíku a na úzkém poloostrově, takže se vám dlouho zdá, že letadlo klesá do moře.
(Pokud byste se rozhodli připlout, nejspíš se dostanete do Seydisfjorduru, přístavu na východním pobřeží. Nezaručená informace.)

Smaragdový deník

Vrátila jsem se z expedice. Krotké, nicméně fascinující expedice. A jak jsem si tak plánovala, co o ní všechno napíšu, uvědomila jsem si, že mi tu chybí zápisky z výpravy do Irska před třemi lety. Tak alespoň takto, pár výňatků z cestovních zápisků z cesty do vysněné země - kvůli které jsem překonala i svou hrůzu z létání.

Objevuju Ameriku

(Titulek čtěte ironickým tónem.)

Kdysi dávno, když jsem byla malé škvrně (i když zase ne až tak malé, protože mi tou dobou koupili dospělé kolo... ale já byla vysoké dítě, to až později mě vrstevníci dohnali), měla jsem vztah k cyklistice celkem kladný. V létě jsme jezdili na týdenní dovolenou na jih Čech a konali příjemné cyklovýlety s koupáním nebo sbíráním borůvek a bylo to prima.

Pak mi do tradičního termínu téhle cyklovýpravy vstoupil zároveň skautský tábor a nepojízdnost jiného rodinného kola, takže několik let mě doma každý červen čekalo oznámení "my pojedeme na jih, ty tam máš tábor, tak my si půjčíme tvoje kolo", jindy jsem moc s kým jezdit neměla a kolo jsem zanedbávala. A když se pak cyklovýprava změnila v autovýpravu, mé modré kolo bylo zanedbané dokonale.

Věc volby

V dnešní době existuje široká nabídka úžasných bezlepkových potravin, celé specializované obchody, a na mně tedy nezbohatnou. Jsem ale za jejich existenci hluboce a trvale vděčná.

Když mi byla naordinována celoživotní bezlepková dieta, chtělo se mi každou chvíli brečet. Už nikdy si nevezmu na hory obyčejnou Tatranku! Už žádný medovník! Už nikdy si nedám ty báječné britské zázvorové sušenky!

Zázvorových sušenek jsem želela nejvíc. Můj úžasný objev z expedice do Skotska, nenápadné kulaté sušenky k sehnání za pár pencí v každém supermarketu, sladko-pálivý zdroj energie, na němž (a na mléčných karamelách) jsem byla celou expedici živa, aj, to byla těžká oběť. Už prostě nesmím. Nesmím!

Pak jsem jednoho dne zabloudila do Marks and Spenceru, krom oblečení prolustrovala i jejich koutek s potravinami, a ke svému nadšení objevila bezlepkové zázvorové sušenky. Sáček stál tuším něco přes stovku.

Odcházela jsem s prázdnou kabelkou a blaženým úsměvem.
Už totiž můžu zázvorové sušenky. Když se rozhodnu, že chci zázvorové sušenky, prostě si skáknu do Marks and Spenceru a koupím si je.

To, že jsem si je nikdy nekoupila, protože se mi zdají drahé, to už je jen a pouze věc mé volby.

Ale můžu zázvorové sušenky. A to je obrovský rozdíl.

Stepfordská panička (v přestrojení)

Už loni jsem se přistihla, jak jásám nad horkým letním dnem, protože stihnu i na malém sušáku otočit tři várky prádla.

Zhoršuje se to. Tak se těším na po dlouhé době zcela relaxační víkend - a strávím ho z vlastní vůle v kuchyni. Improvizuju při vaření. Peču sladkosti na přivítanou a chystám večeři.

Během posledních týdnů dyndám v práci z kolegyň šikovné recepty, zejména na moučníky. Jen tak, pro všeobecnou inspiraci.

A kde se, hrome, vzaly v mé brašně na notebook pletací jehlice?!

Murhpyho zákon v tanci

Murhpy poprvé, září:
Tak na kdypak dám ten trénink? uvažuju a pátrám v jízdních řádech. Z Pracoviště mi jede jeden výtečný autobus, když si to zařídím tak, abych mohla z práce o dvě minuty dřív, krásně ho stihnu. Jsem domluvená, že někdy můžu dřív a někdy na revanš zůstanu dýl, tak zahrnu do výpočtů i ten pozdější spoj, a pak ještě jeden jako pojistku. Dobrá tedy, trénink bude v pět!
Tak se usnesu a napíšu tu dobrou zprávu tanečníkům, kteří na onen trénink míní přijít.

Na baterky

"Vemte si společná trička a skautské šátky," zněl pokyn k zítřejší akci, na které chci přiložit ruku k dílu. Dobrá tedy, tričko jsem tuhle měla v ruce, dokonce jsem ho i žehlila, a teď ten šátek.
Jak to, že ho nemám na ramínku s košilí?
Ani v kapse?
A v žádným rukávě?
Jak to, že se můj šátek nenalézá v tomtéž bytě jako kroj?
Počkat, nepůjčovala jsem si už loni na tábor šátek od Olieho?!

Běžím za spolubydlícím, prosím o zapůjčení šátku a když je mi toto odsouhlaseno, jdu si pro něj.
Ale nemá ho na ramínku s krojovou košilí.
Ani v kapse.
Ani v žádným rukávě.
Ten šátek se, hernajs, nenalézá v témže bytě jako kroj!

Jsme my to ale skauti na baterky.

Patrick

Je Patricka. Už zase je den sv. Patricka.
(Vlastně už není, protože já zase klepu do klávesnice po půlnoci, jak jest mým nedobrým zvykem, ale což.)
A tentokrát mi konečně vyšel podle dávných plánů.

Nosit zelenou. 
Oteplilo se, takže na sebe lze vzít ten starý svetr barvy lesní zeleni. Mamka o něm kdysi prohlásila, že je tak děsnej, že mi ho teda koupí, když ho chci. Sukni jsem ulovila nedávno, tmavozelený tartan. Zelených gumiček do vlasů jsem před lety koupila celou pikslu a pár jich kupodivu ještě mám.

Tancovat.
Konečně, konečně vyšel Patrick na den, kdy máme trénink. Připravila jsem si jeden krásný tanec, který chci udělat... a přišlo málo lidí, bylo nutno improvizovat a lovit v paměti ceilí pro čtyři. Ale zatancovali jsme si. A o to jde.

Napít se.
Cosi do sebe to má, když sedíte v hospodě plné lidí v zelené a kolem se nosí krigly zeleného piva.
Pivo už sice nepiju, ale počítá se ten pocit, že jo.

May your glass be ever full.
May the roof over your head be always strong.
And may you be in heaven half an hour before the devil knows you're dead.

O výzvě, všestrannosti a těžkém knihomolství

V úkolech Cesty k vrcholu funguje pravidlo všestrannosti. Každý úkol má (krom řady jiných čísel a písmenek) přidělený i kód kategorie. Jednička patří úkolům na fyzičku a psychiku, dvojka vzdělanostním a rozumovým, trojka sociálním a čtyřka duchovním a tvůrčím. A pro dosažení vrcholu hory (nasbírání počtu bodů rovnému výšce oné hory v metrech, pozn. aut.) je nutné mít (přibližně) stejný počet bodů ve všech čtyřech kategoriích.

Tohle pravidlo má zajistit, aby lezec plnil úkoly rozmanité, zkoušel nové věci, stanovoval sám sobě menší i větší výzvy. Prima idea.

U mě totálně selhala v rámci kategorie dvě, kteroužto jsem měla vždycky okamžitě plnou svemů převážně za čtení.
Při štědré svemové dotaci 20 svemů za sto stránek to naskočilo samo. I když jsem hodnotila vždycky spíš níž (sto devadesát pět stránek, toť otázka - ale v mých tabulkách dvacet svemů). Já v těch knížkách, hernajs, ležela pořád.

Neskromně si myslím, že ani jiné dvojkové úkoly by pro mně nepředstavovaly zdaleka takový problém jako téměř cokoliv v jedničce a trojce, ale i tak - není to prostě správně. Hora má být výzva a knížky jsou příliš bezpečná berlička.
Takže od teď - ani svem za četbu!

Ne že bych si musela dělat přehnané starosti. Na Annapurně nemám za knížky ani svemík. Tam mi tuhle kategorii pro změnu zabralo získání magisterského titulu, ten je taky hodnocen velmi štědře.

(Ech, ani svem? Ani jedinej? Ale co celá ta A Song of Ice and Fire, co čeká v knihovničce?)

Jak jsem pravila - už ani svem za četbu. Málem jsem napsala "už ani svem za knížku", ale pořád doufám, že jednou dám dohromady vlastní knihu, alespoň natolik, aby se dala zhodnotit podle úkolu Kniha.

(Ale no tak... Vždyť to má celkem skoro pět tisíc stránek. A v angličtině...)

Ticho, ego, nic nebude. Má to bejt výzva!
A ona ta četba v angličtině tak nějak...
...už výzva není.

Buď připraven

Vrcholová revize zasela do hlavy mnohé myšlenky. Jednou z těch, které se vynořují nejčastěji, je "opakovat, opakovat, opakovat!"
(Mimochodem - ahoj, O.)
Co uděláš v krizových situacích?, Znalosti pro kritickou situaci, všechny zdravotnické úkoly a mnoho dalších pracují s myšlenkou, že v nové stresové situaci je člověk jednoduše vyplesklý a správnou, užitečnou reakci je třeba nacvičit.
Kde to můžu podepsat? Vzpomněla jsem si na výlet do Skotska, na kterém nás během deseti nocí dvakrát potkal noční alarm v hotelu.

Poprvé jsem zmateně tápala kolem, po bundě sáhla proto, aby nikdo nekomentoval moji noční košili, a šla s davem.

Podruhé jsem popadla bundu, do jedné kapsy vrazila telefon, do druhé pas a peníze a rázně vyrazila směr parkoviště. (A zarazila se hned ve dveřích, neboť příčina falešného poplachu bydlela hned naproti, ale to je zase jiný příběh.)

Kritérium kvality

Jak se pozná dobrá, opravdu dobrá taneční akce?

V krvi po ní zůstane tolik endorfinů, že ani nemám chuť na čokoládu.

Perník z ešusu

Jak reviduju vrcholové úkoly, všímám si, že relativně hodně z nich se věnuje jídlu. Je to logické, otázka "co budu jíst?" je neoddiskutovatelná při každém dobrodružství delším než čtyři hodiny.
Logické je i to, že většina stravovacích návrhů, připravovaných pro podmínky náročných výprav a expedic, je založená na rychle hotovém a kaloricky bohatém jídle, přičemž výživové hodnoty jsou upozaděny. Beru. Trek po horách, kdy si všechno musím nést na hřbetě, je situace, která nějakou tu instantní mňamku opravňuje.

Situace začíná být problematická, když jsem v jídle nějak omezeni.

Ach, ta předsevzetí

Můj letošní seznam předsevzetí je dvojnásobný oproti těm minulým. (A samozřejmě nekonečně obsáhlejší oproti rokům, když jsem se na něj blaženě vybodla.)
Jsou na něm položky dobré - konkrétně formulovaný, dosažitelný cíl. Vykonat expedici. Zúčastnit se literární soutěže.
Jsou na něm položky méně dobré, neboť vágnější. Pravidelně se sebevzdělávat v pracovních záležitostech. Trénovat tanec.
A jsou na něm položky nereálné, o kterých jsem to věděla už v okamžiku, kdy jsem se perem dotkla papíru. Dokončit vrcholový web.

No ne? I kdybych se s revizí úkolů a kompilací doprovodných textů přetrhla, hlavní břímě leží na programátorovi. A když se mu snažím drobet pomoct, dopadá to tristně.

"Mně to tady zase nefunguje. Proč má druhej řádek tabulky černej rámeček a ten první ne? A navíc mi tam nejde připsat padding, já už nevím, co mám zkusit, hledám jak blázen, ale nic nefunguje..."
"Tady ti chybí mezera."

"No to je ale pěkná fotka. V licenci... okamžik... CC BY-SA 3.0, jo, to by šlo. Tak další. Hmm, a co takhle? CC BY 2,0, co to zase... a jak se to liší od tý první licence? No dobrá, dobrá, tak od tohohle si taky zkopíruju původ..."
Zkrátím to. Mám potřebné fotky. Mám k nim potřebné údaje. A ačkoliv ty fotky na webu ještě nějakou dobu nebudou, údaje o původu jsou v půvabné stránce s proklikem z hlavního menu. Opatrnost především...

Kód úkolu má čtyři části oddělené pomlčkou!
Červená chybová hláška na mě zazáří a já pátrám. Jsou to pomlčky? Nejsou to spojovníky? Pro jistotu všechny nahradím prověřenou pomlčkou.
Kód úkolu má čtyři části oddělené pomlčkou!
No tedy, to je divný. Nemám tam někde mezeru navíc?
Kód úkolu má čtyři části oddělené pomlčkou!
To nechápu. Hmm. Nezobrazuje se omylem jiná chybová hláška, nechce mi počítač říct, že úkol se stejným kódem už v databázi je?
Ne, není.
Odhlásit, přihlásit, a zkusím to ještě jednou.
Ehm. Aha. Odvolávám mayday. Chyba mezi klávesnicí a židlí. Do políčka pro kód jsem celou tu dobu psala název.

A kdybyste čirou náhodou potřebovali vytvořit tabulku v HTML... mohli byste s tím, prosím, prosím jít za někým jiným? Zrovna teď nechci tag <td> ani vidět.