"Dobrý den, na In-kartu do Novýho města, prosím."
"Do Novýho města? A máte pevný nervy?"
Tak se mě zeptal pán na prodeji jízdenek, když jsem dovlekla svou těžkou sportovní tašku a kabelku na nádraží v Domácím městě. A já začala tušit, že jsem si sbalila pěkně mizerně.
Víte, na lyžáku v sekundě se mi stalo cosi nemilého. Všechny četné propriety, které jsou na lyžařský výcvik nutné, jsem měla naskládané ve velké sportovní tašce, a tu jsem horko těžko unesla. Nebyl by býval problém (moc velký) vytáhnout ji kolem recepce a do přiděleného pokoje, jenže počasí rozhodlo jinak, autobus nás vyhodil pod zledovatělým kopcem, na kterém se hotel nacházel, a posledních pár set metrů jsme si všechen majeteček museli pobrat sami. Malý batoh, velká taška a vak s lyžemi, na nesení toho na mě bylo prostě moc.
Vyřešila jsem to tak, že jsem tašku táhla po ledu, prošoupala do ní pár drobných dírek a od té doby si všechny těžší náklady balila zásadně do kletru. Někdy na mě sice koukali krapet divně (třeba ty dva týdny ve Skotsku, kdy jsme bagáž nosili opravdu jen těch padesát metrů z hotelu do autobusu), někdy se mi to vyplácelo (ve Školním městě nijak nespěchali s odklízením sněhové břečky, což silně štvalo majitele kufrů na kolečkách).
Tentokrát výjimečně jsem to nedomyslela, že si do Domácího města sice vezu jen trochu oblečení, ale zpátky potřebuju dosmýčit hromadu vybavení na tábor. A tak jsem vzala zavděk sportovní taškou a naložila ji nerezovým ešusem (pěkně těžká věc!), krojem, dekou, oblečením a hromadou dalších věcí a dvěma kily mouky navrch.
A pak ji vláčela přes dvě náhradní autobusové dopravy a zpátky do vlaků, rozkopaným nádražím a pak pěšky až domů, neb mi z nádraží rozumný spoj nejel.
Jdu si rovnat záda. A příště už vopravdu vždycky jenom s kletrem.
