Problémy

Kde se shání pěkný látky? A jak jinak definovat kýženou barvu, než HTML kódem? Co udělá prodavačka, až jí ten HTML kód napíšu na papír?
Kde se shání ty správný boty - jinde než v tom obchůdku, kde jste je viděli, který byl tou dobou beznadějně zavřený a vy prostě nemáte žádnou možnost dostat se tam v otevírací době?
Kde se shání hezký, neobvyklý papíry? Počkat, jak se vlastně říká tomu typu materiálu, kterej jste si vysnili a vlastně nevíte, jestli se vůbec dá koupit v místech přístupných běžným smrtelníkům?

Pak se podíváte na novinové titulky a připadáte si jen a výhradně hrozně hloupě a sobecky, že si vůbec dovolíte mít takový nedůležitý a povrchní starosti.
A do adresního řádku místo zpravodajského webu vepíšete značku oněch spatřených bot a zkusíte to vytěsnit z hlavy.

Odkud já vás znám?

Už párkrát jsem se zmiňovala, že mám nějaký tuctový obličej.

(Tento měsíc mám hned dva zářezy.
První na kase v supermarkatu: "Vy jste skautka, žejo?" Po váhavém souhlasu a naději, že tentokrát jsem myšlena opravdu já, to ovšem pokračuje: "Vy jste chodila tady u řeky do družiny s mojí vnučkou, že?" Kdepak, nechodila. V tomhle městě vůbec neskautuju, alespoň ne organizovaně.
Druhý kousek od rodného domu, v krámku u regálu s pečivem: "Jé, vy jste... vy jste dřív prodávala tamhle v zelenině!" Rozhodně odporuju, neb jsem v životě neprodala nikde a nikomu ani jediný kousek zeleniny, ale tazatel mi to nějak nevěří...)

A teď se mi to vrátilo. Jak bumerang.

Sedím si tak na školení, a pokud zrovna nemusím sledovat promítací plátno nebo kontrolovat trajektorii propisky, nenápadně šilhám o dvě místa doleva.
Sedí tam dáma mého věku a mého typu, podobně vlnité vlasy, podobně kulatý obličej, podobný styl oblékání, taky brýle... nemám pocit, jako bych se dívala do zrcadla, ale základní charakteristiky máme stejné, chápu, že někdo, kdo nás zná jen krátce a letmo, by si nás klidně spletl.

A celé školení mi to šrotuje v hlavě - je to ta dávná spolužačka z chemického koužku, nebo není?!

Vasaloppet

Vasák.

Den tradiční cesty do sklepa a poměření běžek, nadávání na nedostatek sněhu a pevného odhodlání, že příští rok opravdu, ale už doopravdy na ty běžky alespoň stoupnu.

Juch.

Čajové zastavení

Je krásné, je až posvátné, když se člověk může zastavit. Pohodlně se usadit a zaposlouchat se do tlumených tónů flétny. Přičichnout k čajovým lístkům, zavřít oči a nechat myšlenky proudit, kam se jim zachce. Opatrně uchopit tenkostěnnou mističku a upít s péčí připraveného nápoje...

Já to neumím. Zpravidla utíkám, ženu se, dokud je kam se hnát, a pak sebou praštím do postele. Na čaj v konvici pravidelně zapomínám, teplotu vody intenzivně ignoruju. Jednou rukou držím hrnek a druhou telefonuju, píšu nebo jím.

Je skvělé, když mě k tomu zastavení občas někdo dovede. Díky za to, čajovníku.


(Pod vlivem čajového večera jsem si říkala, že přece jen zkusím té přípravě čaje věnoval alespoň o fous větší pozornost.
Semlelo se to tak, že můj ranní pracovní čaj se louhoval asi půl druhé hodiny. No nic, no. Možná příště.)