(jakož i lezecká inspirace pro úkol V0305-1-D-(2 , 3, 4) Vaření, pro leckoho nejspíš i V0305-4-J-(2, 4) Sežratelná příroda, a tak vůbec)
"Haplo, já pro tebe něco mám!" zazářila na mě tuhle E., a než jsem se nadála, hýčkala jsem v náruči třetinu značně velké dýně, nemaje tušení, co s ní budu dělat. O dýních jsem toho věděla pramálo - v zásadě jejich taxonomické zařazení, hlavní obsahové látky a jejich farmakologické účinky co se dýňových semen týká, a kulturní vazby na svátek Samhain a jeho deriváty. Jak se taková dýně zpracovává k poživatelnosti, to jsem netušila.
Anžto jsem kdysi okusila dýňovou polévku a celkem mi chutnala, rozhodla jsem se vykročit tímto směrem. Všemožné recepty zasvěceně hovořily především o dýni Hokkaidó. Po chvíli přemýšlení, jestli existují taky dýně Honšú, Kjúšú a Šikoku, jsem se rozhodla tenhle bod přeskočit a zacházet s dýní neznámého původu zhruba podle dotyčných rad. Ty začínaly doporučením vydlabat dužinu, zachovat semínka a neloupanou dýni nakrájet.
I vydlabala jsem to, co jsem pokládala za dužinu, prozkoumala slupku a usoudila, že ta poživatelná jistě není a doporučení nedoporučení, bude muset pryč.
Dýně je tvaru přibližně kulovitého, a jako taková neskutečně klouže a zásadně nedrží tak, jak byste pro to loupání a okrajování potřebovali. Až jsem si tak říkala, že jsem do ní prostě měla vyřezat obličej a tvářit se, že už jsou Dušičky, a taky že na loupání dýně musí existovat nějaký trik, jinak by si to všichni nepochvalovali jako tak jednoduché jídlo. (Jistěže - ten trik je neloupat ji.)
Oloupanou jsem nakrájela na kostičky (, šla si pro odreagování pustit nějakou muziku a počíst chvíli něco zajímavého, abych nasbírala síly do dalšího boje), nakrájela jednu větši cibuli, trochu ji osmahla na oleji, přisypala dýni a sůl, zalila vodou (a tím jsem naplnila svůj druhý největší hrnec, ten, co v něm vařím několikadenní zásobu rizota nebo tak) a nechala vařit. Nějakých půl až tři čtvrtě hodiny. V obavách o chuť výsledného produktu jsem při pravidelných kontrolách přihodila postupně dávku chicken masaly, trošku zeleninového masoxu a tři stroužky česneku (z toho část v kuse, jak mi vyletěla z ruky při strouhání).
Pak je na řadě odstavení z rozehřáté plotýnky, ponoření ponorného mixéru a údiv, když tento skutečně funguje a obsah hrnce zhomogenizuje, pod známým cukrářským heslem pejska a kočičky přilití něco šlehačky a navrácení hrnce zpátky na teplou plotýnku, aby do večeře polévka nevychladla.
A ochutnání. Konečně okoštuju, a se značným překvapením shledávám, že to není špatné.
Uvidíme, jestli si to budu myslet pořád, až budu dojídat ten třetí litr.
PS: Vážně jsem napsala tak dlouhý (na poměry tohohle blogu) příspěvek zrovna o vaření? Fíha. Nějak vyměkávám.
PS: Vážně jsem napsala tak dlouhý (na poměry tohohle blogu) příspěvek zrovna o vaření? Fíha. Nějak vyměkávám.