Pár zrzavých copánků

Předem musím poznamenat, že mám svou práci - tedy, zatím ještě praxi, ale víte, co mám na mysli - fakt ráda. Upřímně mě těší, když můžu někomu pomoct a správně poradit. Ale někdy jsem s tím, co vím, prostě v koncích.

To jsme se dneska takhle s jedním pánem dobrali téměř k řešení a já mu přinesla dva ve své podstatě stejné spreje.
"No, já nevím," pravil pán mile, "který mi doporučíte? Vy máte copánky, vy tomu určitě rozumíte."


(Ale nakonec, proč ne. On odešel rozradostněn, že má, co potřebuje, a já měla radost, že je na mě někdo pro změnu milej.)

Bezlepkové perníčky

Zrovna jsem si říkala, že nějak nemám, o co zajímavého bych se na blogu podělila, mám se tak nějak pořád stejně praxovně a diplomkově, ohledně lezení se můžu zmínit akorát o tom, jak jsme měly v kavárně oddílovou radu a já využila té příležitosti k vyšlápnutí šestnácti pater pěšky (šestnáctkrát dvacet je tři sta dvacet a plus ještě nějaké schody okolo dělá 7 S na Annapurně, po svemu za padesát schodů). A pak mi došlo, že jsem úplně zapomněla na tradiční perníčkový post.

Takže zaprvé, recept. (Miniaturní dávka, protože jsem nevěděla, co to udělá, a zkazit najednou kilo Jizerky bych si neodpustila.)

• 100g moučkového cukru
• 1 vejce
• 40g másla 
• 80+g medu  
• 250g hladké mouky 
• 1 (?) lžička jedlé sody   
• tlučené perníkové koření   

Coby mouku jsem použila původní Jizerku, perníkové koření jsem tentokrát vyštrachala směs od Vitany. Ruka se mi utrhla se sodou (následkem čehož se perníčky v troubě nafoukly do fascinujících rozměrů, následně splaskly a byly poněkud deformované, takže bylo nakonec úplně jedno, jaká vykrajovátka jsem použila), s perníkovým kořením (díky čemuž byly méně sladké a víc kořeněné a vůbec mi to nevadilo). Cíleně jsem přidávala med, protože Jizerka asi víc saje vodu než klasická mouka nebo já nevím co, ale podle původního receptu těsto vůbec nedrželo pohromadě. Tak jsem od oka přidala ještě nějaký med, a pak už to bylo fajn.

Pekla jsem na 190°C a byla jsem z toho divoká. Várka první, dvanáct minut - lehounce připálená. Várka druhá, deset minut - dobrá, ale přece jen maličko víc, než jsem chtěla. Várka třetí, devět minut - lehce připálená. Várka čtvrtá, osm minut - nejlepší na konec. Budu muset v téhle troubě dělat víc experimentů, abych jí přišla na kloub.

Další experimenty naznačují, že ten problém s konzistencí nedělá v prvé řadě Jizerka, ale med. Když jsem pekla z medu krásně tekutého, do čaje ideálního a značně fotogenického, těsto i po přidání mouky navíc normálně teklo. Takže - nevěřte nikomu a vyexperimentujte si to sami! Ať vás provází Síla.