Dva pokusy o bezlepkovou pizzu

Recept na těsto jsem našla na stránce vareni.cz. Praví se tam následující:

250 g hladké mouky
1,5 dl vody
6 lžic oleje
1/2 balíčku prášku do pečiva
špetka soli

Pokus No. 1: Použita "mouka" (nedokážu vynechat ty uvozovky, protože je to z velké většiny škrob) Bezgluten, půl sáčku kypřícího prášku. Vodu neodměřuju, asi to nebylo zcela strategické, protože k úvodnímu čtvr kilu směsi bylo ještě potřeba trochu přisypat, aby se nadbytek vody vykompenzoval.
Výsledné těsto mi ze všeho nejvíc připomínalo modurit. Plech jsem lehce vymazala olejem (aby bylo všechno úplně jasno, šest lžic je v těstě a na plechu je něco navíc) a těsto po něm roztahala do placky. Mám relativně malý plech, dávka by stačila i na větší. Placka byla následně obložena pochutinami a pečena 12 minut na 200 stupnů (po několikaminutových dávkách za průběžné kontroly.)

Těsto zůstalo nenakypřené, což by mi u pizzy nevadilo, ale okraje se spekly do tvrda.

Pokus No. 2: Použit zbytek Bezglutenu a bezlepková směr Jizerka, sáček a půl kypřícího prášku. Těsto je narozdíl od prvního pokusu sympaticky nažloutlé. Pečena 12 minut na 200 stupňů a pak 5 minut na tuším 170 stupňů, prostě typická metoda pokus-omyl.

Prášek do pečiva se konečně projevil, těsto je přiměřeně nadýchané a od kousání okrajů nehrozí úraz. A vzhledem k tomu, že byla i mnohem líp obložená, byla prostě lepší než pokus číslo 1.

Jo, a jednu výhodu těsto bez lepku má - pokud vím, lepek je v těstě ta elastická složka. Tudíž když taháte placku z bezlepkového těsta, nemá těsto snahu stahovat se zpátky.


Nejsem poradce pro bezlepkovou dietu, jsem jen experimentátor s možná naivní představou, že by moje zkušenosti mohly přijít k dobru i někomu dalšímu.

Neviditelná

(jedna momentka z mé první praxe, dávno, dávno tomu)

Sedím si tak v laboratoři, práce není, tak jenom houpu nohou a hypnotizuju hodiny. Pak se ve dveřích objeví jedna kolegyně, zazírá mi přímo do očí a praví: "A v laborce taky nikdo není."

Uhm.

Erudované rady

O.: "Ty, Haplo, co bych do sebe měl sypat, když mám teplotu? Tak sedmatřicet?"
Hapla: "Sedmatřicet? Rozhodně nic na teplotu. Možná céčko a zinek na imunitu, hlavně hodně pij a buď v klidu..."
Pachatel úklidu: "Zinek? Hele, ještě máme na zahradě ty pozinkovaný plechy!"

Drak

Musím se pochlubit, neboť jsem na sebe hrdá.
Povedlo se mi, s malou dopomocí, postavit draka, který skutečně lítá! (Dopomoc spočívala ve spolupráci na lepším a přizpůsobivém vyvázání. Budiž zaznamenáno, že i na mém původním výtvoru jevil drak tendence vznést se.)

Vyvázali jsme ho. Připevnili k němu dlouhý vlasec na pouštění. Vyrazili jsme ven najít vhodné místo na pouštění. Na plácku za domem jsem draka zkusmo nahodila do vzduchu a on naprosto krásně vzlétnul. Povolila jsem mu skoro celou délku saturny. Náhodný kolemjdoucí přešel ulici, pochválil draka a radil, kde je nejlepší vítr.
Pak se staly tři věci téměř zároveň - drak to najednou střemhlav napálil do trávníku, kolem jedoucí auto málem najelo do vlasce, neb drak havaroval na trávníku za příjezdovkou, a začal slejvák.

Ale během těch pěti minut jsem zjistila nade vší pochybnost, že drak vážně, opravdicky, lítá.

Hrozně se mi líbí, že draci můžou fungovat jako pojítko a téma k hovoru pro naprosto neznámé lidi. Stejně jako kolemjdoucí u testování našeho draka jsem si den předtím šla popovídat s majitelem pestrého rogala, které se drželo neuvěřitelně vysoko ve vzduchu.

Musela jsem se pochlubit, neboť jsem na svého draka hrdá a za poslední týden je to asi tak jediná věc, na kterou můžu být hrdá.