There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

středa 15. května 2013

Další hora... bude. Jednou.

Poslední dobou mám rozlítáno. Mezi učením, psaním testů, opravami cizích povídek, tréninkem na taneční vystoupení a spoustou drobností, které by se taky měly udělat, poletuju mezi několika destinacemi přes půl republiky zařizovat zase průkazy, smlouvy, tábor. Mám tak trochu, jak se u nás doma pěkně říkalo, hlavu v pejru. A do toho se mi konečně povedlo se hecnout, dokončit EX 80 na Lambá Paháru, a něco ve mě hlodá, že bych si měla vybrat další horu a pokračovat dál.
Jenže jak se znám, bylo by to s tím vším lítáním okolo takové pofidérní, půlku věcí zapomenu, než se dostanu k alespoň jedné formě zápisků, větší a zajímavé úkoly budu odsouvat na až někdy...

Takže jsem si vymyslela jiný plán.

Až si vyberu další horu, polezu na ni přískoky. Vždycky jednou za čas si naplánuju nějakou na svemy hodně bohatou akci, vylovím zajímavé úkoly, nastavím si podmínky tak, abych svemů ulovila co nejvíc a pořádně si to užila.
Taky bych ráda realizovala pár dlouhodobějších akcí typu znovu si odběhnout Maraton a dokončit dávno, dávno avizovaný projekt Kniha.
A v mezičase nebudu mít výčitky svědomí, že jsem si cestou na sekretariát Podivné katedry zase zapomněla spočítat vystoupané schody.

neděle 12. května 2013

Nejen taneční nostalgie

Jako by to bylo včera, když jsme se Spolubydlou (ne)spaly první noc na koleji, tiskly si polštáře na uši ve snaze odizolovat hluk chodbové párty a s očima navrch hlavy se jedna druhé opakovaně ptaly, jak tady hernajs asi máme vydržet čtyři roky?! A u všech všudy, osm semestrů málem v tahu a já začínám problémy s odstěhováním svého kolejního majetečku typu nasyslená skripta a poznámky, kytka v květináči, půl kredence nádobí a lednička vnímat dosti reálně.
A už nebudu ráno chodit na přednášky a zdravit v posluchárně těch deset notoricky známých a dochvilných posluchačů a běhat si do bufetu pro ořechové hřebeny.
A už nebudu bojovat o centimetry pracovní desky v kolejní kuchyni a zachraňovat kolegy v nouzi shánějící mouku, potravinovou folii nebo vývrtku na víno.
(Mimochodem, už jsem ztratila přehled, kolik lidí si z patra tu vývrtku kdy půjčilo, a já sama ji nepoužila nikdy.)
A už nebudu chodit čenichat do okolních ulic, kdy vykvetou šeříky, a pak na procházce do jednoho každého keře strkat nos.
A už tu nebudu tančit. To na mě doléhá jaksi ze všeho nejvíc.

Taneční kurz jsem tu objevila velmi šťastnou náhodou a po prvních asi třech lekcích mi bylo zcela jasné, že pokud nebudu mít v úterý večer neodsunutelnou a neomluvitelnou školní výuku, tak dokud tu budu přebývat, budu tu taky tančit. Bylo a je to výborné odreagování, zejména v tom semestru, kdy se psaly dva až čtyři testy týdně, člověk byl od pondělka do pátku ve škole a byl rád, že tam nemusí v sobotu, bydlela jsem na koleji, kde se řešila zase jenom škola, učila jsem se každou volnou chvíli a spát jsem chodila, když jsem náhodou zakopla o postel a neměla sílu se z ní zvednout. To pak dvě hodiny týdně s lidmi, kterým je srdečně jedno, jak probíhá diazotační reakce a na čem se pěstujou kvasinky, byly takové miniprázdniny.

Krom toho irskému tanci vděčím za pár zanedbatelných drobností jako noví známí, fyzička, sebevědomí a vylepšení zručnosti v oboru šití.

A teď, když chystám dárečny na rozloučenou pro lidi z kurzu, počítám na prstech, že už jen jeden trénink, jedno vystoupení, jedna hodina ceilí tanců, když mi ve skříni visí čtvery šaty a jedna sukně s tílkem, anžto jsem se rozhodla, že si poslední vystoupení fakt užiju a zatancuju si všechno, co umím, když mi pomalu dochází, že teď tu strávím dva týdny semestru, pak párkrát přijedu na zkoušky a pak se definitivně stěhuju, dochází mi, že nechci.

Já nechci pryč, do pytle. Uděláte s tím někdo něco?