There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

pátek 31. srpna 2012

Pojďte dál

Tak si tak přebírám skupinu na prohlídku. U otevřených dveří do expozice zkontroluju vstupenku jedné rodině a říkám: "Děkuji, pojďte dál."
Rodina zůstane státá na chodbě a říká mi, že mám počkat ještě na jednu rodinku, že ti se mnou jdou taky.
Pak se vynoří druhá rodina. Zkontroluju jim lístek, pokynu rukou do dveří a říkám: "V pořádku, děkuji, pojďte dál."
Druhá rodinka se zastaví u té první a všichni jejich členové na mě nějakou dobu zírají. Pak hlava jedné z rodin ukáže rukou na dveře a říká: "Můžem?"

pondělí 27. srpna 2012

Material girl

Nadešel opět ten vytoužený den volna v týdnu, který má pracovních dnů šest. I řekla jsem si, že fakt půjdu na nějakej výlet, jinak na sebe budu naštvaná, že to volno ani neumím zužitkovat.
A pak jsem zjistila, že mi došel chleba.
Ideální výletní destinací se okamžitě stalo osm kilometrů vzdálené městečko, kde jsem tušila zásobenější obchody.

Jasně, mohla jsem si chleba koupit v místním koloniálku a vyrazit za jinými cíli, ale s hanbou přiznávám, že, jak zaznělo v Moulin Rouge, we are livin´ in a material world and I am a material girl. Chléb (bez her) se jevil zdaleka nejlákavějším cílem výletu. A tak se taky stalo.

PS: A myslíte, že jsem si po šesti dnech pracovních, a tedy umluvených až hrůza, užila den v euforickém mlčení?
Houby. Půlku cesty jsem si zpívala.
(A až když jsem zařadila Wonderwall hned po Lilii skautské, zamyslela jsem se nad svým repertoárem.)

středa 22. srpna 2012

Dostala jsem květinu

(a taky osobní otázku)

Jó, muzeum, jó, baroko... já to tu mám prostě vážně ráda.
Nedosáhla jsem v oblasti mezilidských vztahů ještě virtuosity některých mých kolegů, ale pomalu se tam blížím. Dneska jsem uprostřed prohlídky dostala kytičku.
Namalovanou.
I s popiskem, aby se to náhodou nespletlo.
Ta přibližně sedmiletá dívka, která mi ji věnovala, byla fakt milá a hodná a dokonce se zajímala o to, co na prohlídce povídám :-)

A ta osobní otázka, to bylo o pár prohlídek později, to byla skupina pánů, kteří mě zaujali tím, že fakt vnímali, co vykládám. (Buď, a nebo to úspěšně předstírali, ale idealisticky věřím první variantě.) A úplně na konci prohlídky se mě jeden tázal:
"A mohl bych mít takovou osobní otázku?"
Ve mně hrklo tak, že by se starý pendlovky šly s hanbou zahrabat, ale pán odhodlaně pokračoval:
"Vy studujete farmacii?"

I oddechla jsem si, až jsem málem z táry sfoukla brožuru a razítkovací polštářek, a odpověděla.
Víc takových fajnových skupin! :-)

pondělí 13. srpna 2012

O symbolickém horolezení

(Nová adresa, noví čtenáři (alespoň doufám), ideální příležitost pro nový vysvětlující článek!)

Ernest Thompson Seton, zakladatel Woodcraftu čili Ligy lesní moudrosti, kdysi napsal příběh Stoupání na horu jakožto předmluvu a symbolický rámec k woodcrafterským zkouškám. Z tohohle nápadu vyšel i Kyb, když v roce 2001 představil projekt Cesta k vrcholu. Základní myšlenka je úplně stejná - dokaž si, co v tobě vězí, zkus vystoupit na horu!

Kyb ale tenhle nápad poupravil pro použití v podmínkách běžného skauta a zároveň rozšířil záběr. A tím vzniklo horolezení symbolické - lezec nestoupá na skutečnou terénní nerovnost, ať už libovolné výšky, ale plní sadu úkolů různého zaměření, přičemž za jejich splnění získává symbolické výškové metry. Symbolický výškový metr čili svem je jednoduše bod v bodovacím systému. A aby body a úsilí mířily k nějakému cíli, zvolí si lezec, na jakou horu leze - její výška určuje počet svemů, které má nasbírat.

(Ukazuje se ale, že lezení je celkem návykový životní styl, lezci zpravidla u jedné hory jakožto důkazu vlastní zdatnosti nezůstanou.)

Základní myšlenka je velice jednoduchá. A realizace? No... jaký si to kdo udělá, takový to má. Dá se vylovit pár úkolů "mimochodem", takových, které člověk plní běžně (ujité kilometry, nastoupané schody, školní známky, účast na akcích, čtení knížek...), nasbírat svemy z nich, a pak je to celkem nuda. A dají se najít úkoly zajímavé (třeba Prameny, potoky a říčky), úkoly zpříjemňující učení (Cizí jazyk, Herbář...), úkoly praktické (Vaření, Mouka, Maso...), úkoly pohybové (Atletika, Netradiční sporty...) i úkoly vyloženě drsné (Bivak, Hlad, Třídenní robinson...).

Na nových stránkách Cesty k vrcholu jsem se pokusila přehledně shrnout a vysvětlit symbolické horolezení. Tenhle článek má za hlavní účel vysvětlit, co je to ten "svem", kterým se tu a tam v článcích oháním, a proč mám články oštítkované názvy osmitisícovek. Tak proto :-)

sobota 11. srpna 2012

Dvě sukně, dvě duhy

V posledních dnech mě chytla tvůrčí nálada, a tak jsem se kromě pečení chleba a odhodlání naučit se vařit porridge odhodlala dokončit projekt zkracování, týkající se dvou sukní.

První na řadě byla sukně manšestrová, do půlky lýtek a visící mi na bocích na čestné slovo. Původně jsem ji chtěla jen zkrátit, mamka mě přemluvila, ať ji zúžím i v pase. Proces párání a částečně i šití už byl vykonán kdysi dávno, kdy mě to draplo poprvé, ovšem pak tuším došla nit šicímu stroji a bylo po legraci.
I dala jsem se do toho. Pásek jsem nakonec šila ručně, protože přes všechno pečlivé špendlení (první pokus) a stehování (druhý) nedržela látka, kde měla, a stehy šly úplně mimo. Pasovka, která původně v pásku seděla dokonale, byla najednou záhadně o pět čísel kratší. Po rozstřižení a patřičném nastavení se chvíli tvářila perfektně, načež jí pro změnu začal kus přebývat. V tu chvíli začínám mít pochybnosti o zákonu zachování hmoty. Ale co, nakonec jsem ji nějak dala dohromady, a možná dokonce dostojím původnímu plánu a vezmu si ji v září na zahajovačku ke kroji.
(Fotka je velmi mizerná, vím to. Můj foťák se mnou nehovoří a s půjčeným neumím pořádně zacházet. Ale přece jen, abyste mi věřili...)

To byl ovšem trénink, protože hnědou manšestrovou midi sukni by stejně nikdo nenosil, tedy bylo celkem jedno, jestli ji zkazím. Zkracování sukně z tanečních byla větší výzva, byť výrazně snazší práce.
Když jsem dospěla do období nošení sukní, vylovila jsem ze skříně i tuhle, oblékla si ji... a málem omdlela. Fakt nechápu, jak jsem si mohla koupit a následně nosit sukni na kolena. Ne nad kolena, ne pod kolena, ale na kolena. Vypadalo to dost příšerně, čímž se omlouvám všem, kdo se na to v tanečních museli dívat. Sorry, L.!
(Otázkou ovšem zůstává, proč mi to nikdo taktně nesdělil a nechal mě vypadat divně celý ten rok. L., až tě potkám, spočtu ti to i s úroky!)

Když jsem poprvé stříhla do látky (která vypadá vážně moc pěkně), měla jsem vyloženě výčitky, že se doupouštím takového barbarství. Tyto mě donutily ustřižené okraje okamžitě začistit entlem, který ovšem vedle původních stehů overlockem vypadal dost chudě. Výčitky se ještě o něco prohloubily.
Založené okraje si se svou obvyklou genialitou špendlím zásadně proti směru, aby se ty špendlíky jó těžko vytahovaly, jak steh slušně začít a ukončit, to vymýšlím taky dlouho, ale nakonec se to všechno nějak zadařilo.

(I tuto sukni jsem fotila, ale výsledné fotky jsou rozmazané a do jedné šíleně přepálené. Takovým nedostatkem sebeúcty, abych je zveřejnila, netrpím ani já.)

Výsledek projektu je tedy sukně (možná) ke kroji, sukně na běžné nošení (hurá!) a pocit, že si konečně začínám rozumět s mamčiným šicím strojem. Doba, kdy jsem byla ochotna šít výhradně na babiččině šlapací Minervě, je za mnou.
(Ale ty časy, kdy jsem na babičku podnikla nájezd s náručí látek a za odpoledne ušila patero táborových kostýmů pochybné kvality... ó, pane, to byly časy!)
 ~~~~~~~~~~~~~~
Trochu jiné téma - vypravili jsme se na výlet za rodinnými známými, na jejich chalupu v sympatické zapadlé vesničce na jihu. Výlet jsme chtěli završit grilováním, kterýžto úmysl nám překazil déšť.
Automaticky se dívám po duze, když prší a zároveň svítí slunce, a tentokrát jsem se nezklamala. A nejen jedna; poprvé v životě jsem viděla dvě duhy najednou.
Ta druhá není moc vidět, ale je tam, fakt!
A ta "hlavní", jasnější, byla nádherně vybarvená, zářivá. Foťák to moc nezvládnul, ve skutečnosti byla hezčí.

Kdyby nic jiného, tak pro tu duhu stál výlet zato.
(Ale studánky a zámecký park a špízy byly taky výborný, to si zase nestěžuju! :-))

sobota 4. srpna 2012

Finiš na Čchokori

Šumava je zanalyzována, prezentace započala, svemy za expedici s přesahem pokryjí potřebných 17222 výškových metrů, a tak jsem se dala do plnění úkolů do Stravování a Přežití, které mi jako poslední chybí. (Ještě je to slabé s Dokumentací, která funguje tak, že za nesplněnou se svemy odečítají. Za splnění Stravování a Přežití budou svemy navíc, které si šmahem odečtu za Dokumentaci, a je to doma.)

A dneska mám domáckou náladu, tedy jsem začala se Stravováním. Vybrala jsem si úkol Pečení, který ukládá upéct chleba a sladké pečivo v ešusu na sporáku. I našla jsem s jistými obtížemi svůj starý ešus (nový nerezák omotaný bužírkami se mi pro tenhle projekt nechce riskovat, když mám jinou variantu), umíchala těsto, našla kamínky na vypodložení a peču. Problém pravděpodobně nastane kvůli tomu, že malý ešus je skoro stejně vysoký jako velký a tedy víčko celou sestavu neuzavírá. Až bych řekla, že tahle improvizovaná trouba dost luftuje. Uvidíme.

Peču svůj pokus asi deset minut (proti doporučované půlhodině až padesáti minutám) a už se bytem line milý pach spáleniny. Ójé...

Edit o půl hodiny později: Začíná to vypadat docela nadějně. Pokus teď vyhlíží jako obrovská kokoska, mňam. Jo, ale to jsem zapomněla napoprvé napsat: Až když jsem rozpatlala těsto a nechala ho pálit, zjistila jsem, že dva jiné úkoly ze Stravování jsem splnila úplně mimoděk a že mám tedy ten úkol hotový. No, co už. Jdu nakrájet kokosku!

Edit za dalších dvacet minut:  Báječně to vypadá, báječně. Pálily se asi ty kamínky nebo nevím, chleba je netčenej. Možná bude teda nedopečenej, ještě jsem ho nerozkrojila, ale celkově vypadá líp, než jsem čekala. A (pozor, pozor, vzácný okamžik) mám ho i zdokumentovaný fotograficky.


Jo, myslím, že bylinkový máslo by k němu mohlo být dobrý.
Jinak tedy pro úplnost opakuju recept ze zadání úkolu: 200g mouky, lžička soli, prášek do pečiva a 150 ml vody. Je z toho husté těsto, pěkně se z něj vyrobí bochánek. Čtyřicet minut na středním plameni, v dvojitém ešusu.

Poslední edit: Šmankote... ono je to dobrý! Tralalalala!

pátek 3. srpna 2012

Malá šumavská expedice

Pračka odhodlaně přežvykuje oblečení, které jsem ze Šumavy dosmýčila zpátky, v konvici chladne zelenej čaj a já se chystám zrekapitulovat svoji šestidenní výpravu na Šumavu. Realizace vlastního projektu libovolného obsahu - to by se dalo počítat, doufám.

Výchozí bod všeho putování a dalšího bylo tábořiště u Otavy, kam jezdíme už drahně let skoro jako domů, nejčastěji do srubu (copak v létě, ale v únoru by to jinak nešlo). Tam jsme přibyly v počtu pět odhodlaných roverek v sobotu před obědem, zabydlely se a ještě podnikly krátkou procházku na blízké skály, kam jsme se za našeho desetiletého působení v oddíle ani jedna nedostala, protože "pokaždý, když tu táboříme, jdeme na ty skály, to už je nuda, pojďte jinam!" Tuto jsem v kalkulaci kilometrů ani nezahrnula, protože, ehm, nejsem schopná si vybavit cestu. Ale podle výchozího bodu a polohy skal jsem spočítala překonané převýšení na 100 metrů.

V neděli nastal čas na výpravu do srdce pravé Šumavy! Z výchozího bodu na Bučině jsme prošly místa, kde kdysi stávala obec Knížecí pláně, prozkoumaly starý německý hřbitov, obhlédly několikero slatí a jedno Žďárecké jezírko, třikrát zmokly a zase uschly, důkladně čichaly k arnice, abychom s konečnou platností posoudily hodnotu textu kamelotí písně Zpátky pár let a drze se vypravily asi půldruha metru za hraniční kámen. Achtung, Staatsgrenze!
20 kilometrů, 130 výškových metrů. (Kilometry měřím na internetu, nevyklikávám trasy úplně pečlivě a věřím, že je to vždycky spíš trochu míň než doopravdy. Podle mapy jsme odhadovaly 22 kilometrů. Říkám si, že radši naměřím kratší trasu s tím, že to opravdu nemohlo být míň. Převýšení beru jako rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším místem.)

Nový týden byl zahájen v Prášilech coby basecampu pro výstup k jezeru Laka. Nadpoloviční většina výpravy si v náhlém nadšení zapůjčila na cestu koloběžky. Pro mě to mělo výbornou výhodu v tom, že mi jedna z nich pro tento den svěřila foťák - já s sebou svůj neměla - a tak vznikla fotodokumentace alespoň jednoho dne.
Cestou se střídaly příjemné rovinky s příšernými kopci v obou směrech (koloběžková divize ocenila jeden směrem dolů s báječným asfaltem), úbočí Ždánidel a bezejmenného (?) kopce skýtalo krásné výhledy, počasí přálo, sluníčko pražilo (aby ne, když jsem si zrovna tenhle jeden den vzala dlouhý kalhoty), na cestě jsme potkávaly příjemné lidi, prostě šumavská idylka.





I bylo dosaženo jezera Laka, omrkly jsme i památnou alej, bývalou Hůrku se zbytky kostela a hrobkou rodu Abele a v Prášilech jsme ještě stihly výstavu fotografií a dokumentů o historii obce.
18 kilometrů, 310 metrů. (Se vším lezením nahoru dolů bylo překonané převýšení vyšší, ale už jsem z vrstevnic tak zpitomělá, že to nechám takhle - z Prášil na bezejmenný vrch.)

Úterý bylo zvoleno dnem odpočinkovým. Vyjely jsme autem na parkoviště Zhůří s nevinným úmyslem obejít si krátký nenáročný okruh lesy. Cestou nahoru jsme ale zahlédly malého psa, an si to odhodlaně mete po silnici do kopce. Znejistěly jsme; co teď? Dohodly jsme se, že zkusíme zjistit, jestli někomu neutekl. Při nejbližší příležitosti jsme vozidlo otočily a vydaly se zpátky k nejbližší vsi. Cestou jsme psa potkaly znovu a pokusily se ho nalodit, leč nedal se, oběhl nás obloukem a pokračoval dál. A co se nedzovíme ve vsi - pes je to prý někoho z místních, a někdy se prostě sebere a vyrazí za ním po silnici do práce. Co dál dělat? Vzdaly jsme hold šumavské Lassii a vyrazily na plánovanou procházku. Ta ubíhala příjemně a klidně, bez větších příhod a bez zvláštních cílů, prostě ten plánovaný odpočinek.
V lese nad Kvildou jsme potkaly příjemnou starší paní, oddanou šumavskou turistku, a dlouho si s ní povídaly - o chození po Šumavě, o psech, o tom, co a jak a kde ještě je taky krásně na výlety. Paní mě okouzlila jednak tím, že měla kvalitní pohorky, jednak schopností přizpůsobovat mluvu tomu, o čem vypráví - od mírně zastaralé spisovnosti po zcela moderní výrazy - a do třetice a nejvíc tím, kolik toho zvládne. Neodvážím se hádat jí věk, ale snad neurazím, když tipnu, že sedmdesát měla určitě za sebou. A jakoby nic chodí na dvacetikilometrové výpravy a zdolává hory. Komu čest, tomu čest.
10 kilometrů, 40 metrů. (Já říkala, že to byl odpočinek!)

Středa byla značně komorní, protože dvě z účastnic v úterý večer odjely, takže na výpravu nás zbyla trojice. Tady už se začínáme dostávat ke skoro expedičnímu objevitelství - vyrazily jsme do lesů nad Otavou, kde před válkou stávalo několik vesnic a osad, Paště, Stodůlky, statek Babylon, malá osada Wunderbach... Dnes z nich zbyly v lepším případě základy.
Tuhle oblast popisuje ve svých knížkách paní Marie Malá, která se na Předních Paštích narodila a potom věnovala hodně práce zvídání a vyprávění, jak to všechno v tomhle koutě Šumavy bylo a chodilo. Má zmapovaný každý bývalý domek, každý křížek u cesty... a my se v tom při nejlepší vůli pořádně nevyznáme. A tak bloudíme po cestách, hledáme náznaky, u každého orientačního bodu zkoumáme, kde bychom asi tak mohly být, křížky hledáme místy i v rojnici, a nakonec ledacos najdeme. Mlýn na Wunderbachu, kapličku, která patřila ke štolám, studánku u Stimlingu, jasanovou alej, Staré Hutě, velkou malinovou plantáž. Je to zvláštní pocit, jít hlubokým lesem a najednou najít základy domu. Přemýšlíte, jak to tu vypadalo dřív, jací lidé tu žili, že chalupu určitě neobklopovaly lesy, kam všude bylo asi vidět...
Mapa tvrdí 11 kilometrů, 150 metrů. Bloudily jsme vydatně a kilometrů bylo víc, ale hraju na jistotu.

Večer jsme si ještě krátce odskočily do Podlesí. To začalo tím, že jsem ve staré mapě našla osadu s krásným (byť německým) jménem Vogelsang čili Ptačí zpěv. Vzhledem k mé neschopnosti orientace v mapách mi trvalo relativně dlouho zjistit, že dnes se jmenuje Podlesí. Ale aktuální mapa slibovala v Podlesí barokní statek, kapličku, památnou lípu a památnou celou alej, i usoudily jsme, že to bude pěkná procházka. Stoupaly jsme tedy po zbrusu nové asfaltce, po které nebyla v mapě ani stopa, a odměnou za to nám byla ohrada s daňky, ohrada s bizony, barokní statek zrekonstruovaný a nepřístupný, památná lípa, trampská osada a westernový srub. Jipíí!
Pod kopcem u říčky je pramínek a malá milá kaplička.
2 kilometry, 140 metrů. (Dát 140 výškových metrů za kilometr už je vážně pořádnej stoupák...)

Čtvrtek jsme opět chtěly pojmout spíš mírněji, protože večer jsem odjížděla a vystřídat mě měly dvě akční odpočaté rangers. Rozhodly jsme se vyrazit na vlastivědný okruh okolo Kašperských hor. Bylo dost vedro a nebýt toho, že jsme trasu vymýšlely společně, už na cestě po silnici do Kašperek bychom se asi čtyřikrát vzbouřily.
První chybou a zážitkem bylo, že jsme se tento okruh rozhodly jít (pravděpodobně) v protisměru, abychom ten nejhorší padák šly dolů a ne nahoru. Značkaři s touto alternativou zjevně nepočítali, protože značky se objevovaly výhradně za našimi zády (nemluvě o úsecích, kde jsme je nenašly vůbec). Dalším zklamáním bylo, že na "Okruhu šumavskými vesnicemi" jsou ty vesnice přesně počítáno dvě. Ale zvlášť ta první, Opolenec, vážně stála zato. Asfaltka nikde, krásné chaloupky, celkem vzato ve velmi dobrém stavu, všude kytky, příjemná atmosféra, taková nekýčovitá. Tuškov má taky svoje kouzlo, ale ze srovnání s Opolencem vyšel hůř.
Za Tuškovem jsme se vzhledem k přetrvávajícímu vedru rozhodly zkrátit si trasu po cestě ke Kašperkám, ze které se pak napojíme na značku ke kostelu sv. Mikuláše.
Zvolená cesta se chvíli trářila příjemně, asi abychom se nechtěly vracet, ale nenápadně se ztrácela, až nás nechala v křoví, po pás v kopřivách. Vracet se nám nechtělo, pokračovat nebylo moc kam, ale na dohled se zjevil dům s posekanou zahradou. I prodraly jsme se k němu - a zjistily, že branka v plotě vede na pastvinu oplocenou ohradníkem. Dům ale musí mít nějakou přístupovou cestu, rozhodly jsme se a pokusily se dům obejít. Stálo to hodně škrábanců a další požahání od kopřiv, abychom zjistily, že fakt nemusí.
Přes kopřivy, roští, lopuchy, nepoužívanou pastvinu, po kolejích od traktoru jsme pokračovaly dál. Idea, že ten traktor musel přijet z nějaký silnice, se ukázala být v zásadě funkční, ale dost zdlouhavá. No, byly to nejakčnější (vzdušnou čarou přibližně) dva kilometry z celé šumavské výpravy. Ale ten pocit, když se na obzoru objeví civilizace - ten pocit!
A pak už jsme pokračovaly krotce po značce přes gotický kostel sv. Mikuláše a poutní kapli v lese dolů do Rejštejna.
16 kilometrů, 150 metrů.


Celkem sečteno to dělá 76 kilometrů, 970 metrů převýšení. Požadavky na Expedici 80 říkají 40 kilometrů (což mám s rezervou) nebo 1000 metrů převýšení (což oficiálně nemám, ale v těch různých svazích na cestě by se těch třicet našlo). A trasy jsme taky prošly víceméně tak, jak jsme chtěly, z cílů k dosažení nám unikla jen kaplička na Paštích, jelikož jsme spěchaly ještě na nákup. A tak si myslím, že za splnění expedičních cílů bych si tímto mohla dát 150 svemů.

A to poznání, o kterém se zadání úkolu zmiňuje?
Arnica montana. Stimling. Knížecí pláně. Původ a život Karla Klostermanna. Zjištění, že Šumava je plná kapliček a božích muk. Historie Prášil. Poučení o železné oponě na Bučině. Poznání minulosti Šumavy z knížek paní Malé. Jo, a taky jsem se zlepšila v házení žabek ;-)

No, a já jdu analyzovat a počítat. Expedice čeká na vyhodnocení.