Tedy ne Berenika, ale já, samozřejmě!
Jak jsem osoba mírumilovná a tolerantní, tak na vlasy jsem háklivá. (Asi se to někde vykompenzovat musí.)
Vě věku čtrnácti a půl let mi hromadně zkratovaly neurony a nechala
jsem si svoje do té doby dlouhé vlasy barvy říčního bahna ostříhat k
uším. Výsledek byl ten, že místo jedné spony jsem na delokalizaci vlasů z
oblasti obličeje spotřebovala dvě gumičky, šest sponek a dlouhé minuty v
koupelně strávené odlapáváním nespolupracujících pramínků.
Zajímavým vedlejším efektem byl fakt, že vlající vlasy zformovaly stín mé hlavy do trojúhelníku.
Od té doby mi vlasy rostou volně, tiše toužím po hřívě do pasu a když
roztřepenost konečků překročí snesitelnou mez, hledám, jak při stříhání
zamezit přílišným ztrátám.
Pokus první, kadeřnice. Jeden řekne pět centimetrů a z hlavy mu jich
zmizí patnáct. Navíc nějak dokázala ostříhat mi konečky do rovna (holt
odbornice zkrotí i moje poněkud šílené kadeře), což se mi vůbec, vůbec
nelíbilo.
Pokus druhý, teta. Řeknu pět centimetrů a třikrát to zopakuju, z
hlavy mi jich zmizí patnáct! Jdu se pak zkouknout do zrcadla v chatě a
konstatuju, že vypadám jako kokršpaněl.
"Prosimtě..." bručí nedůvěřivě Pachatel úklidu. Pak se ukážu ve dveřích a on se rozzáří. "No jo, fakt!"
Pokus třetí, spolužačka. Už nevím, jak jsme se k tomu dostaly, ale
dohoda byla jasná – moje ostříhání výměnou za palačinky s marmeládou.
Spolužačka stříhá báječně. Sice nůžkama na papír, ale báječně. Odcházím s vlasy krásně sestříhanými, sebevědomím v oblacích nad nulou a odhodláním upéct jí ty palačinky hned příští víkend.
Bohužel se to celé nějak sesypalo, přes týden to nešlo, o víkendech
jsme se nemohly sejít, pak jsem na to zapomněla, no co vám budu povídat,
ty palačinky jí dlužím dodneška.
Pokus čtvrtý, já. Při shánění informací o henně jsem narazila na
stránku dlouhevlasy.cz a krom spousty informací na požadované téma
(následkem čehož občas smlouvám barvu svých vlasů na zrzavou) jsem
narazila i na návod na samozastřihování konečků.
Ozkoušeno, ostříháno (metodou na úzké V), nedokonalosti se schovaly v
tom, jak se mi každý pramen kroutí jinak. V porovnání všech čtyř mých
pokusů sama sebe stavím na místo druhé, za spolužačku.
V zásadě chci jenom vzkázat těm, kteří mají se stříháním podobný problém – možné řešení je ve svépomoci.
Říkejte mi Bereniko :-P
Aktualizace 16. května: Palačinkový dluh splacen, cha!
pátek 27. dubna 2012
sobota 21. dubna 2012
Jak přežít
Nikoliv návod, pouze dojmy z příručky přelouskané v rámci expedičního úkolu Přežití
Zatím mám přečtenou příručku Jak přežít Alexandera Stilwella. Knížka se honosí titulem SAS tréninková příručka (SAS jsou speciální jednotky britské armády), ovšem maličko mě mate existence velice podobné knihy jménem SAS – Příručka jak přežít od Johna Wisemana. No nic, Wisemana jsem nesehnala, Stilwella ano, a jdu tedy zdrbnout jeho dílo.
Knížka se v první části soustředí na strategii nevyhynutí jedince při výskytu v pro něj drsnějších biotopech – poušť, moře, tropy, polární oblasti a hory a speciální kapitolka o živelných katastrofách. Dost rychle jsem došla k závěru, že se skutečně jedná původně o vojenskou příručku, jejíž čtenář je automaticky drsoň s pořádným výcvikem jednak v oblasti fyzičky, jednak v orientaci a podobných fascinujících vědách. Významnou součástí každé kapitoly je například návod na stavbu několika druhů úkrytů, ovšem představa mě, jak kutám ledovou jeskyni nebo tluču do země kůly, abych si v džungli vybudovala přístřešek se zvýšenou podlahou, mě dosti pobavila.
Další významnou částí prvních kapitol je seznam jedovatých a poživatelných rostlin a živočichů, často včetně tipů na úpravu. Tady je velice, velice výzmanou slabinou nedostatečnost obrázků nebo alespoň důkladnějších popisů. Zejména u rostlin je slovní popis ošemetná záležitost a tropickou kytku, kterou neznám, fakt neidentifikuju podle desetislovného popisu tak jistě, abych si ji troufla sníst. U zvířat jsou někdy popisky ještě nedostatečnější; můj osobní favorit je noticka ve výpisu obyvatelstva polárních oblastí: Sovice. Loví bělokury.
Krom toho se tyhle kapitoly zabývají i způsoby, jak získat vodu, podnebnými zajímavostmi a riziky, které z nich plynou, vhodným způsobem orientace a patřičným oblečením.
Druhá část knížky se zaměřuje na všeobecné dovednosti. Začíná kapitolou o první pomoci, která se mi místy zdá poněkud zastaralá a některé věci bych si u zkoušky ČK říct nedovolila, ale popisuje i neduhy neobvyklé, které se v naší zeměpisné šířce nevyskytují, a k mé radosti nezapomíná ani na psychiku.
Kapitola o ohních a nástrojích trpí tím samým co výčty fauny a flóry, některá zajímavá uspořádání jsem ze stručného popisu bez obrázků naprosto nepochopila. Možná je to nějaký speciální zkratkovitý kód SAS.
Orientace a signalizace předkládá mnoho způsobů dorozumění, zajímavý je výčet signálů pro komunikaci s letadlem nebo vrtulníkem – jednak série různých symbolů k vytvoření na zemi, druhak světlice a za třetí mnoho druhů mávání. Ocenila jsem i hláskovací tabulku, která se vám může hodit i ve světě prudce civilizovaném – zkuste někomu hláskovat písmenka, když ten někdo mluví mírně podivnou angličtinou a má špatný signál. Pak jsou hláskovací tabulky sierra india kilo oscar victor november echo, nemyslíte?
Kapitoly o překonávání vody a o pastech ve mě opět evokovaly představu drsného vojáka, já se svou tělesnou konstitucí nemám nejmenší šanci vyrobit padací past, ve které by srnku praštila přes hlavu kláda. Pro použití křehkých děvčat jsou tu nákresy loveckých ok, různé varianty rybolovu a sbírání rostlin. Je tu vypsaný test na poživatelnost rostlin, ale na něco takového máte čas a nervy skutečně jenom v pustině, když na jedlosti toho plevele závisí vaše další existence.
Těšila jsem se na kapitolu o lanech a uzlech, bohužel i tu postihnul nedostatek obrázků, a některé z mála obrázků použitých jsou tak zmatené, že podle nich stejně neuvážu nic. A podle slovního popisu už tuplem ne. Věčná škoda, chtěla jsem se něco přiučit.
Celkem vzato může být Stilwellova knížka zajímavé čtení, i když jsem získala pocit, že drsná dobrodružství nejsou nic pro mě. A knížky o přežití se samozřejmě čtou nejlíp po dobré večeři s hřejícím topením v zádech.
Jo, a pro ty, které šifry nebaví jako mě, případně neznají princip hláskovací tabulky? Hláskovací tabulky jsou Sierra India Kilo Oscar Victor November Echo.
PS: Z knihovny jsem si přinesla ještě jednu knížku, poněkud skladnější Jak přežít v přírodě, podepsán Clive Johnson, vydavatelství stejně jako v případě Stilwella Svojtka&Co. Náhodně ji otevřu – a co nevidím jako staré známé obrázky, kterými Stilwell dokumentoval, jak zabrzdit pád z horského svahu? Text je sice různý, ale obsahově velice podobný, jeden autor převyprávěl druhého, teď ještě vědět, kdo kterého. V tiráži žádné použitelné údaje nejsou.
Ale víte co? Johnson vyeliminoval můj oblíbený popis sovice.
PPS: Schválně jsem na stránkách nakladatelství Svojtka&Co. zadala do vyhledávání "jak přežít". Z výše zmíněných jediná, kterou vyhledávání našlo, byl John Wiseman – SAS příručka jak přežít. Mimochodem, rozsahem se z těchto tří zdá taky nejlepší.
Pro pořádek, recenzovaná kniha byla Alexander Stilwell – Jak přežít a v postskriptu je zmíněna Clive Johnson – Jak přežít v přírodě. Obojí též vydavatelství Svojtka&Co.; že se na jejich webu nedají jejich vlastní knížky dohledat ani podle ISBN mě dost zarazilo.
Zatím mám přečtenou příručku Jak přežít Alexandera Stilwella. Knížka se honosí titulem SAS tréninková příručka (SAS jsou speciální jednotky britské armády), ovšem maličko mě mate existence velice podobné knihy jménem SAS – Příručka jak přežít od Johna Wisemana. No nic, Wisemana jsem nesehnala, Stilwella ano, a jdu tedy zdrbnout jeho dílo.
Knížka se v první části soustředí na strategii nevyhynutí jedince při výskytu v pro něj drsnějších biotopech – poušť, moře, tropy, polární oblasti a hory a speciální kapitolka o živelných katastrofách. Dost rychle jsem došla k závěru, že se skutečně jedná původně o vojenskou příručku, jejíž čtenář je automaticky drsoň s pořádným výcvikem jednak v oblasti fyzičky, jednak v orientaci a podobných fascinujících vědách. Významnou součástí každé kapitoly je například návod na stavbu několika druhů úkrytů, ovšem představa mě, jak kutám ledovou jeskyni nebo tluču do země kůly, abych si v džungli vybudovala přístřešek se zvýšenou podlahou, mě dosti pobavila.
Další významnou částí prvních kapitol je seznam jedovatých a poživatelných rostlin a živočichů, často včetně tipů na úpravu. Tady je velice, velice výzmanou slabinou nedostatečnost obrázků nebo alespoň důkladnějších popisů. Zejména u rostlin je slovní popis ošemetná záležitost a tropickou kytku, kterou neznám, fakt neidentifikuju podle desetislovného popisu tak jistě, abych si ji troufla sníst. U zvířat jsou někdy popisky ještě nedostatečnější; můj osobní favorit je noticka ve výpisu obyvatelstva polárních oblastí: Sovice. Loví bělokury.
Krom toho se tyhle kapitoly zabývají i způsoby, jak získat vodu, podnebnými zajímavostmi a riziky, které z nich plynou, vhodným způsobem orientace a patřičným oblečením.
Druhá část knížky se zaměřuje na všeobecné dovednosti. Začíná kapitolou o první pomoci, která se mi místy zdá poněkud zastaralá a některé věci bych si u zkoušky ČK říct nedovolila, ale popisuje i neduhy neobvyklé, které se v naší zeměpisné šířce nevyskytují, a k mé radosti nezapomíná ani na psychiku.
Kapitola o ohních a nástrojích trpí tím samým co výčty fauny a flóry, některá zajímavá uspořádání jsem ze stručného popisu bez obrázků naprosto nepochopila. Možná je to nějaký speciální zkratkovitý kód SAS.
Orientace a signalizace předkládá mnoho způsobů dorozumění, zajímavý je výčet signálů pro komunikaci s letadlem nebo vrtulníkem – jednak série různých symbolů k vytvoření na zemi, druhak světlice a za třetí mnoho druhů mávání. Ocenila jsem i hláskovací tabulku, která se vám může hodit i ve světě prudce civilizovaném – zkuste někomu hláskovat písmenka, když ten někdo mluví mírně podivnou angličtinou a má špatný signál. Pak jsou hláskovací tabulky sierra india kilo oscar victor november echo, nemyslíte?
Kapitoly o překonávání vody a o pastech ve mě opět evokovaly představu drsného vojáka, já se svou tělesnou konstitucí nemám nejmenší šanci vyrobit padací past, ve které by srnku praštila přes hlavu kláda. Pro použití křehkých děvčat jsou tu nákresy loveckých ok, různé varianty rybolovu a sbírání rostlin. Je tu vypsaný test na poživatelnost rostlin, ale na něco takového máte čas a nervy skutečně jenom v pustině, když na jedlosti toho plevele závisí vaše další existence.
Těšila jsem se na kapitolu o lanech a uzlech, bohužel i tu postihnul nedostatek obrázků, a některé z mála obrázků použitých jsou tak zmatené, že podle nich stejně neuvážu nic. A podle slovního popisu už tuplem ne. Věčná škoda, chtěla jsem se něco přiučit.
Celkem vzato může být Stilwellova knížka zajímavé čtení, i když jsem získala pocit, že drsná dobrodružství nejsou nic pro mě. A knížky o přežití se samozřejmě čtou nejlíp po dobré večeři s hřejícím topením v zádech.
Jo, a pro ty, které šifry nebaví jako mě, případně neznají princip hláskovací tabulky? Hláskovací tabulky jsou Sierra India Kilo Oscar Victor November Echo.
PS: Z knihovny jsem si přinesla ještě jednu knížku, poněkud skladnější Jak přežít v přírodě, podepsán Clive Johnson, vydavatelství stejně jako v případě Stilwella Svojtka&Co. Náhodně ji otevřu – a co nevidím jako staré známé obrázky, kterými Stilwell dokumentoval, jak zabrzdit pád z horského svahu? Text je sice různý, ale obsahově velice podobný, jeden autor převyprávěl druhého, teď ještě vědět, kdo kterého. V tiráži žádné použitelné údaje nejsou.
Ale víte co? Johnson vyeliminoval můj oblíbený popis sovice.
PPS: Schválně jsem na stránkách nakladatelství Svojtka&Co. zadala do vyhledávání "jak přežít". Z výše zmíněných jediná, kterou vyhledávání našlo, byl John Wiseman – SAS příručka jak přežít. Mimochodem, rozsahem se z těchto tří zdá taky nejlepší.
Pro pořádek, recenzovaná kniha byla Alexander Stilwell – Jak přežít a v postskriptu je zmíněna Clive Johnson – Jak přežít v přírodě. Obojí též vydavatelství Svojtka&Co.; že se na jejich webu nedají jejich vlastní knížky dohledat ani podle ISBN mě dost zarazilo.
středa 18. dubna 2012
Botanická
(Co by neměla slyšet má budoucí státnicová komise...)
Scéna: skautská klubovna. V rámci opakování na Závod vlčat a světlušek listuje Hapla velkou knihou rostlin a v rejstříku hledá ty pravidly dané, aby je je světluškami zopakovala. Hapla nemístně frajeří a hledá v rejstříku latinském. U stolu sedí zahradnice Lucka.
Hapla (zahanbeně): "Ty, Lucko, prosím tě, já si nemůžu vzpomenout – jak se řekne latinsky hluchavka?"
Lucka (suverénně): "Lamium."
Hapla (ještě více zahanbeně): "No jo, hlavně že vím, že patří do čeledi Lamiaceae..."
PS: Pro ty, kdo latinsky vládnout ještě míň než já: jo, hluchavka je v čeledi hluchavkovité.
Scéna: skautská klubovna. V rámci opakování na Závod vlčat a světlušek listuje Hapla velkou knihou rostlin a v rejstříku hledá ty pravidly dané, aby je je světluškami zopakovala. Hapla nemístně frajeří a hledá v rejstříku latinském. U stolu sedí zahradnice Lucka.
Hapla (zahanbeně): "Ty, Lucko, prosím tě, já si nemůžu vzpomenout – jak se řekne latinsky hluchavka?"
Lucka (suverénně): "Lamium."
Hapla (ještě více zahanbeně): "No jo, hlavně že vím, že patří do čeledi Lamiaceae..."
PS: Pro ty, kdo latinsky vládnout ještě míň než já: jo, hluchavka je v čeledi hluchavkovité.
pondělí 9. dubna 2012
Velikonoce
...tak zase nic
Tedy ne že bych si Velikonoce neužila. (Podobně jako loni, když o tom tak přemýšlím, jen ta bratránkova svatba se holt letos nezopakovala :-) zajímavé, jak se některé věci zacyklí) Literární diskuse a červenej čaj a telefonát do Ameriky a přátelská borderkolie a perníčky a pizza, vážně si nestěžuju. (Doufám, že si pro tyto účely smím vztáhnout hodnocení úkolu Setkávání s přáteli. Je sice zacílen spíše na oldskauty, ale tak nějak mám pocit, že i mladší generaci se může přihodit situace, která by si hodnocení zasloužila.)
(A ne, neudělala jsem to kvůli svemům. Ty jsou jenom mimochodem.)
Jen jsem na sebe zase naštvaná, že jsem úplně zapomněla skočit do knihovy pro knížky k expedičnímu úkolu Přežití, bez kterých se nehnu z místa, že jsem chtěla využít oddílových lan, které mám momentálně doma, a konečně pořádně zkusit úkol Vis, že jsem zapomněla na moje dalekosáhlé plány s naší kuchyní ve věci úkolu Mouka. (Což by ale asi stejně nešlo, protože většinu času byla kuchyně obsazena. Hmm, chabá výmluva...)
Vůbec nemluvě o tom, že bych se skutečně měla začít učit letošní chemii na zkoušku, protože ze všech podmnožin chemie, které jsme na téhle škole měli, je tahle pro mě nejnáročnější.
No, jdu na to.
Tedy ne že bych si Velikonoce neužila. (Podobně jako loni, když o tom tak přemýšlím, jen ta bratránkova svatba se holt letos nezopakovala :-) zajímavé, jak se některé věci zacyklí) Literární diskuse a červenej čaj a telefonát do Ameriky a přátelská borderkolie a perníčky a pizza, vážně si nestěžuju. (Doufám, že si pro tyto účely smím vztáhnout hodnocení úkolu Setkávání s přáteli. Je sice zacílen spíše na oldskauty, ale tak nějak mám pocit, že i mladší generaci se může přihodit situace, která by si hodnocení zasloužila.)
(A ne, neudělala jsem to kvůli svemům. Ty jsou jenom mimochodem.)
Jen jsem na sebe zase naštvaná, že jsem úplně zapomněla skočit do knihovy pro knížky k expedičnímu úkolu Přežití, bez kterých se nehnu z místa, že jsem chtěla využít oddílových lan, které mám momentálně doma, a konečně pořádně zkusit úkol Vis, že jsem zapomněla na moje dalekosáhlé plány s naší kuchyní ve věci úkolu Mouka. (Což by ale asi stejně nešlo, protože většinu času byla kuchyně obsazena. Hmm, chabá výmluva...)
Vůbec nemluvě o tom, že bych se skutečně měla začít učit letošní chemii na zkoušku, protože ze všech podmnožin chemie, které jsme na téhle škole měli, je tahle pro mě nejnáročnější.
No, jdu na to.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)