O sebelítosti

Self-pity is not a state of mind, it´s a hobby, pravil Kain v jednom díle svého komiksu, a já k vlastnímu překvapení zjistila, že ho naprosto chápu. Je jistý druh lidí, kteří se v sebelítosti - nechci říct přímo vyžívají, i když i takoví jsou, ale kteří si čas od času nějakou tu sebelítostivou epizodku docela užijou, případně ji využijou.

(Mám podezření, že je to podmíněné geneticky.)

Slovo využít zní sice nepříjemně a evokuje poněkud neférové praktiky, ale není tomu tak vždycky. Například já takhle už několikátý rok využívám sebelítost nad tím, že jsem na Silvestra doma a učím se. Protože jak se tak lituju, mám pocit, že bych měla mít proč se politovat, takže fakt makám - a na Silvestra se toho naučím z celých prázdnin zdaleka nejvíc. V prváku jsem vypilovala své latinské skloňování k dokonalosti a vyrobila si k němu přehledové tabulky, Silvestr druháku byl věnován imunologii a jako odbočku jsem vypracovala referát do angličtiny, který měl taky imunologické téma.

Letos potřebuju zvládnout alespoň tři čtyři témata do farmakologie. Už se těším.

Sice se vlastně nemám vůbec proč litovat, protože nejednu nabídku k účasti na oslavách jsem obdržela a některé jsou tuším v platnosti ještě teď, ale potřebuju pohnout s tím učením...

Po letech

"Mensa ti píše," podal mi Pachatel úklidu obálku a já překvapeně zjistila, že není od Správy kolejí a menz, což by ještě dávalo jakž takž smysl, ale od Mensy ČR coby slavnější obdoby Táborového klubu géniů, do které mě kdysi vzali po úspěšně zakroužkovaném IQ testu a téměř vzápětí vyhodili, protože jsem neplatila členské příspěvky.

"Co mi chtěj?" divím se a trhám obálku.
Pachatel úklinu navrhuje: "Třeba hledaj novýho ministra obrany..."

V krajním zděšení házím obálku pod stůl a mířím do klubovny na vánoční besídku.

Sněží

Okolnostmi jsem byla donucena koupit si rukavice, protože jinak bych ten hrnek s čajem do školy nedonesla.
Pořád nevím, co dám komu k Vánocům. Kromě těch lidí, kterým dám knížky, jupí!
Nestíhám. Já tu školu absolutně nestíhám. Teď už ani ve smyslu "přijít včas na přednášku", anžto zapadajíc po kotníky do sněhu nemám svoji obvyklou rychlost.

A je mi fajn.
#HighOnTea

Jen drobná rada

pomlouvačům

Když už musíte - tak se hlídejte, aby vás nebylo slyšet přes zeď, za kterou bydlí pomlouvaná osoba.

Recept na perníčky

(Vyštracháno ze zálohy pro bloguje.cz, protože já už se zase nemám čeho chytit...)

Zmíněný recept jsem dostala od své babičky. (Čímž se omlouvám všem ostatním, ze kterých jsem kdy nějaký recept na perníčky vymámila. Ty všechny jsem, ehm, bez vyzkoušení poztrácela...) Babiččiny perníčky jsou výborné a i ty moje vypadají, že by mohly být docela k jídlu.
Vysvětlivky k receptu: čísla přímo u jednotlivých přísad jsou originální babiččin recept, čísla v závorce kurzívou jsou babiččina minimalistická verze. Tučná čísla v závorce jsou moje maximalistická verze. Děkujeme za pochopení.

• 300g moučkového cukru     (100g)         (400g)
• 3 vejce                                (1)               (4)
• 125g másla                        (40g)             (160g)
• 200g medu                         (70g)            (270g)
• 750g hladké mouky           (250g)            (1000g)
• 1 lžička jedlé sody              (?půl lžičky?)  (1 a kousek lžičky O:-))
• tlučené perníkové koření     (1 polévková lžíce)
  

•  Mám pocit, že by se přísady měly míchat v krapet jiném pořadí, než jak jsou v receptu. Ale nevěda nic lepšího, míchala jsem podle receptu a taky to fungovalo.
• Podle mého názoru se perníkovým kořením nedá nic zkazit. Na můj maxirecept byla polévková lžíce trochu málo.
• Perníkovým kořením se rozumí: Skořice, zázvor, hřebíček, badyán, anýz, a s vysokou pravděpobodností ještě něco, na co si nemůžu vzpomenout.
• Komu se líbí perníčky tmavší, může do těsta přidat trochu kakaa.
• Perníčky se vykrajují z plátu silného přibližně 3mm a pečou se na 190°C asi 10-15 minut něco mezi osmi a patnácti minutami, prubněte to sami, hodně štěstí.
  

Jedenáctka potřetí, ptám se já

Aby případní zájemci mohli převzít štafetový kolík, rozhodla jsem se to neodkládat (narozdíl od učení se, ech...) a napsat vám jedenáct otázek, na které bych ráda znala odpovědi.

1) Co Tě přivedlo k blogování a co Tě u něj drží?
2) Radši poezii nebo prózu? (A nebo literaturu vůbec ne?)
3) Jaká je Tvoje oblíbená knížka? Sháním inspiraci :-)
4) Oslovila Tě někdy nějaká cizí země natolik, že bys v ní klidně zůstal(a)?
5) Máš nějaký oblíbený/osvědčený recept, viděno jako kombinace chutnosti a nenáročnosti přípravy? Jo, i tady sháním inspiraci :-)
6) Tančíš rád(a)? V jakém stylu?
7) Máš rád(a) stanování nebo tě ta představa spíš děsí, nebo něco mezi?
8) Máš teď nějakou hudební závislost, písničku, kterou nemůžeš dostat z hlavy? Jakou?
9) Vadí Ti v psaném textu pravopisné chyby?
10) Co je pro Tebe ideální oddechová činost, relax?
11) Rád(a) čaj? :-)

Jsem zvědavá, jestli odněkud přijdou odpovědi :-)
A jen tak mezi námi, k otázce 8 - mě teď drnčí v hlavě Růže od Nezmarů.

Druhý článek k řetězu

Čekám, jestli se mi vzpamatuje FTP, a když že mám tedy vynucenou pracovní pauzu, můžu zodpovědět nominkovy otázky, žejo?

1.       Jak jsi se dostal(a) k blogování? (kdy, proč)

Tuším <ironie> bouřlivé </ironie> jaro 2007, kdy jsem podnikla malý experiment s blogem při mém účtu na seznam.cz, ale neměl dlouhého trvání, tenkrát jsem naprosto neuměla zaujmout. K bloguje.cz jsem se dostala náhodou, původně jsem chtěla jen nějaké online skladiště pro povídky a líbila se mi doména. 

Pak v projektu Cesta k vrcholu přišla móda lezeckých blogů a já si uvědomila, že vlastně blog se svou přezdívkou mám, stačí začít psát. A už to jelo, nejdřív zvolna, pak ve vyšších a vyšších obrátkách, a úplně nenápadně se to překlopilo v psaní o životě všeobecně, protože, konec konců, Vrcholy jsou životní styl. 

2.       Máš nějaké oblíbené rčení, citát, motto? Jaké? 

 "Pesimismus má tu výhodu, že tě život může překvapit už jen příjemně."

A vlastně asi i "If you forget your steps, keep jumping and smile like an idiot. Nobody will notice."

3.       Co Tě v poslední době rozesmálo nebo pobavilo? 

No, asi dneska vtipy, který dělal náš vedoucí semináře o antibioticích :-)

4.       Na čem si opravdu, ale opravdu pochutnáš?

Dá se přejíst čokolády, kedluben, svíčkový, ředkviček i vánočního cukroví, ale co mě neomrzí a čím nepohrdnu za žádné situace - čaj.

5.       Co pro změnu vůbec nejíš?

Rajčata. K mému štěstí se kolem mě často pohybuje někdo, kdo prozměnu nesnáší papriky, a s takovými lidmi mám dohody o vekslování nafasované zeleniny :-)

6.       Co děláš s největším sebezapřením?

Myju podlahu. To už musí být, abych já se dohnala umýt podlahu.

7.       Co děláš naopak velmi rád/a?

Píšu, čtu, tancuju, chodím na procházky, hraju na kytaru, šmarja, toho je moc :-)

8.       Co se Ti, ponejvíce, vybaví při vzpomínkách na dětství? 

Různý šílený hry, výlety na kolech a kolínka s kečupem.

9.       Je něco, co bys chtěl(a) ve svém životě udělat jinak, kdybys měl(a) schopnost vrátit čas?

Jsou věci, které bych si radši nepamatovala, ale všechno dohromady mě dovedlo tam, kde jsem teď, a můj současný život je super. Ne, neměnila bych nic.

10.   Doporučíš mi Tvůj oblíbený film pro spravení nálady? (nebo sitcom)

Mám slabost pro The Big Bang Theory. A vždycky pomůže Pán prstenů, už jen tou jistotou a předvídatelnostní, protože jak knížky, tak filmy znám téměř nazpaměť.

11.   V kolik vstáváš a v kolik se reálně probouzíš?

Vstávám, jak si škola žádá, mezi šestou a sedmou. Když to musí bejt, jsem v provozním duševním stavu už v půl deváté :-)

No, a otázky... dodám, slibuju. 
PS: FTP se vzpamatovalo právě včas, zpátky do práce. 

Štafeta výslechů, přebírám od nominka

Před několika dny mě nominek nominovala na pokračování jedenáctkové řetězovky. Pravidla jsou prostá:

-         napsat 11 věcí o sobě

-         odpovědět na 11 otázek

-         napsat 11 nových otázek pro jedenáct pokračovatelů 

Proč ne. Jen nebudu nominovat jedenáct pokračovatelů, takovéto úkoly deleguju nerada. Pokud se komukoliv z mých čtenářů zlíbí odpovědět na otázky (až je vymyslím) a něco na sebe prásknout, budu ráda.

Zatím jsem s tím práskáním na řadě já, takže jedeme:

1) Mám fakt ráda svoje vlasy a jsem na ně dost háklivá. Kadeřnice považuju za nebezpečný živočišný druh s velmi zkresleným pojmem o délkových jednotkách. (Pět centimetrů není totéž co půlka mých vlasů, heršvec!) 

2) Počítače a podobná verbež v mých rukou nefungují, nebo alespoň nefungují, jak mají. Zrovna teď se mi tu už půl hodiny spouští Skype, takže asi tak.

3) V některých záležitostech vykazuju pozoruhodnou názorovou kontinuitu. Od tří let jsem přesvědčená, že jednou budu vlastnit nejméně jednoho německého ovčáka, a drží mě to dodneška. 

4) Tvůrčí psaní považuju za báječnou činnost, byť ne vždycky úplně oddechovou. Živě si pamatuju, jak jsem se jednou odpoledne zabrala do fantasy příběhu v místě dost nepříjemné bitvy. Vzpamatovala jsem se v půl jedné v noci, puls sto dvacet a slzy v očích.

5) Mám abnormálně vysokou spotřebu čaje.

6) Ač si často stěžuju na svoji školu, svůj obor mám ráda, mrzí mě, jak mi ho někteří učitelé dovedou znepříjemnit, a proti zlým jazykům ho bráním, jak můžu.

7) Potajmu si sama pro sebe hraju na kytaru, ale nevím, co by muselo být v sázce, abych se odhodlala provozovat to před druhou osobou.

8) Coby člověk, kterému počítače vyhlásily mstu, viz výše, jsem kromě svého blogu správkyně tří různých webů.

9) Líbí se mi moravská nářečí a po hovoru s Moraváky si musím dávat pozor, aby se mi východní přízvuk nepletl do mé rodné verze češtiny.

10) Přednést referát před dvaceti spolužáky, z nichž patnáct očividně spí a nevnímá? Trest za něco opravdu ošklivýho. Obléct si půjčenou krátkou sukni a tančit v ní irské tance pro dvousethlavé publikum? Kdykoliv.

11) Postavme se tomu čelem - neumím vařit.

Tak prozatím tak, a v nejbližších dnech zodpovím nominkovy otázky. Zatím se všichni mějte fajn :-)

O důležitosti salátové mísy

No ano, chápu, že když se zastavím v hospodě na čaj, může se mi stát, že v televizi poběží přenos z Davis Cupu. Stěžovat si nebudu, je tam alespoň teplo.

Když jedu domů vlakem a spolucestující probírají Davis Cup, může se mi to nelíbit a taky se mi to nelíbí, ale je to maličkost, kterou fakt nebudu řešit.

Ale když prezentace k přednášce o testování tablet začíná koláží fotek z utkání a přednášející to uvede slovy "Určitě všichni víte, že jsme vyhráli Davis Cup..."

...to pak jednoho napadne, jestli by nebyl život jednodušší, kdyby si každý účastník koupil mísu na salát v Ikea.

Halloween, Samhain a to okolo

Tak nám odpadly asi tak dvě třetiny odpoledního semináře; ve škole někdo vyrazil pojistky tak dokonale, že za půl hodiny nikdo proud zpátky nenahodil. Našemu učiteli to přišlo moc líto, to bylo vidět - lovil z hlavy základní kostru tématu, které jsme měli řešit, a chytal se každé informace, na kterou si vzpomněl, v naději, že během těch dvou dalších vět se dodávka elektrického proudu obnoví. Leč zklamal se ve svých nadějích, takže jsme přece jen získali trochu neplánovaného volna navíc.

Věrny keltským tradicím stejně jako naší přirozené lenosti rozhodly jsme se se Spolubydlou, že přiměřená oslava Samhainu/Halloweenu je zapálit si na stole svíčku k učení o asthma bronchiale/koukání na seriály. Většina kolejních kolegů se ale rozhodla vyrazit na párty v menze, následkem čehož pobíhají po chodbách lidi v podivných kostýmech s obličeji namalovanými nabílo a chudák Spolubydla čeká, až se uvolní koupelna, aby se mohla jít osprchovat. Momentálně se v ní líčí tři děvčata a jeden hoch. (Dámská koupelna? Jo, jasně.)

Ano, možná by se těm oslavám dalo dát trochu víc... třeba těm kostýmům. O Samhainu prý přicházejí duchové ze zásvětí. Aby se jim člověk vyhnul, pomůže prý jen přestrojit se (ideálně taky za strašidlo), aby ho nepoznali.
Ale když tak nad tím přemýšlím...

Znáte mě někdo v sukni? No vida.

Motivace

Motivace je zákeřná věc, alespoň ta moje. Zjevuje se a mizí, jak se jí zrovna zachce, tváří se silně jak železobetonovej nosník a pak se zhroutí jako... no, v tomhle okamžiku mi došly básnický přirovnání, laskavý čtenář nechť si doplní sám.
Já se jen chtěla zmínit o mé nejnovější, krátkodobé, ale velmi efektivní motivaci. Do spárů se mi totiž dostal dokument o irském tanci zvaný The Jig.
První reakce je "Jůů, to musím vidět, nejlíp okamžitě!"
A lepší já začne: Ale nejdřív musím zpracovat poslední výsledky z diplomky. Jít na nákup. Zacvičit si. Zopakovat terapii diabetu. Trénovat changemany. Zjistit, jak má vypadat ta esej ke zkoušce. Uvařit si pořádnou večeři.

A protože ten film opravdu, ale opravdu chci vidět, jde mi to všechno od ruky neuvěřitelným fofrem.

Plus, jak se znám, pohled na dobré tančeníky - anžto ten dokument pojednává o světovém šampionátu - mě přinutí makat na tréninku jako nikdy.

Spousta práce

A tak to má být.
Už dávno mám ozkoušeno, že potřebuju být pod určitým tlakem. Nemyslím tím zkouškové, takový masochista zase nejsem, ale když v kalendáří straší jeden dva blížící se deadliny, na stole pár přednášek k zopakování a ve skříni prádlo na vyprání, jsou to tak akorát podmínky pro optimální výkon.

Lítám ze školy do krámu, z krámu do sálu, mezitím si ještě odskočím do banky vyřídit pár nejasností, doma s chutí vybírám, jestli dřív shánět, co se naučit na čtvrteční seminář, dát se pořádně do revize vrcholových úkolů, udržet si přehled ve farmakologii nebo si zase na chvíli otevřít tu Wisemanovu příručku, do toho jeden menší projekt, který chci mít hotový do Samhainu (totiž do keltského svátku, ze kterého se vyvinuly Dušičky) a tak nějak mimoděk důkladné plnění úkolu Průvodcem po vlastní obci - a je mi fajn. Vážně.

Jenom málokdy je něco perfektní, takže samozřejmě ani tohle období není. Jenže tahle situace má tu báječnou výhodu, že nemám čas nad těmi neperfektnostmi uvažovat.

No, nemám tolik času, každopádně.

A teď zase mizím, mám trénink a do té doby si potřebuju sehnat podzimní bundu. Ciao!

Irsky

Protože nadšení a nálada z irských akcí mě vždycky drží dlouho.
Příkladně až doteď a ještě dál od soboty.
Na pravém koleni mám šílenou modřinu (jo, už zase, to ta schlusspóza naší nejlepší choreografie), pobolívá mě levý kotník a ještě dneska ráno jsem si po obličeji rozmazala zbytek řasenky z vystupovacího líčení, anžto problematiku vystupovacího odličování nemám tak úplně vychytanou, ale je mi báječně.

A už čtyřiadvacet hodin v kuse si broukám svůj nejnovější úlovek na poli irských písniček, totiž Marie´s Wedding, kterou jsem odposlouchala v sobotu.
Obzvlášť se mi líbí verze od The High Kings.
Enjoy!

Literární experiment

No, to jsem to načala, co? Takové důstojné, solidní slovní spojení, literární experiment... a přitom je to prostě další moje blbůstka na ukrácení času relativně produktivním způsobem.

Jak už tu bylo mnohokrát řečeno (i když asi hlavně ve článcích, které zavířily v hlubině internetu spolu s celým bloguje.cz), miluju literaturu na oba způsoby - ráda čtu a ráda píšu. Číst umím výtečně, jestli se můžu pochválit, psát ještě tolik ne, ale doufám, že to přijde časem.

Některou z těchto činností (případně oběma najednou, když si pro příběh dohledávám nějaká fakta) trávím spoustu volného času, a mimo jiné i čas ve vlacích mezi domovem a Školním městem, což dělá téměř čtyři hodiny. Dlouho jsem si dávala záležet na tom, abych s sebou na každé cestě měla knížku, i kdyby to měla být skripta, ale asi před třemi týdny mě popadla myšlenka - proč se tahat s těžkou bichlí, abych měla co číst, když si stejně tak můžu vzít sešit a propisku a psát?

Zní to naprosto triviálně, takže abych trochu ospravedlnila revolučnost tohoto nápadu - už řadu let píšu prakticky jenom do počítače. (Teď myslím příběhy - jinak já jsem ten cvok, co sedává na každé přednášce vepředu a kmitá propiskou, ahoj, spolužáci.) Na papíře jsem doteď měla nahozené maximálně osnovy, stručné poznámky a v jednom případě fakt strašně nakreslenou mapku. Mezi psaním na papír a do writeru u  sebe vidím docela podstatný rozdíl - přes klávesnici jsem schopná napsat skoro cokoliv, někdy za pár hodin koukám, co jsem to zase plácla za koninu, a rychle mažu. Na papíře se tak snadno mazat nedá, zvlášť když píšete propiskou, takže si slova a věty trochu líp rozmýšlím.

A tak jsem našla téměř nepoužitý sešit, vytrhla z něj jednu stránku částečně věnovanou úkolu z angličtiny (pak jsem přišla na to, že na potřebné poznámky bohatě stačí volná místa v učebnici) a ve vlacích se dala do psaní.
Spolucestující ani nijak zvláštně nekoukali - že by holku, která si hodinu a půl v kuse čmáře do sešitu položeného na koleni a tváří se u toho tragicky, potkávali obden? Netrvalo to ani moc dlouho a v sešitě byla celá povídka.

A mě teď čeká to, čeho jsem se od začátku bála - celé to přepsat do počítače.
Víte, když se nijak zvlášť nesnažím, píšu rukou hrozně. Fakt hrozně.
Jsem s přepisem na začátku páté stránky (sešit je klasický 544) a už se za tenhle experiment skoro nesnáším.

Ale ono to nějak půjde.

Jak naštvat půlku ročníku #2

Jo, to ještě fungovalo bloguje.cz, když jsem vyprávěla, jak nás na začátku minulého semestru vypekli s povinným předmětem mimo rozvrh. Tak aby nebyl začátek tohole semestru úplná nuda (vždyť jinak bychom zažili jenom toho profesora, co nám přikázal poskakovat pro zahřátí), ozkoušelo učitelstvo jinou variantu tohohle vtípku - předmět v rozvrhu byl, tvářil se krotce, dodatkové informace se nevynořily. A tedy nás mnoho, a tím myslím vážně mnoho, asi tak padesát, ráno vstalo do ošklivě lezavého počasí a oddaně dorazilo na osmou do posluchárny.

(Já do sebe ještě předtím kopla půllitr čaje proti nachlazení, neb jsem se vzbudila s nepříjemnou bolestí v krku. Jasně, kdy jindy onemocnět než den před vystoupením?)

Osm, přednášející nikde. Osm pět, nikde. Beru si sešit na diplomku, že si nalinkuju tabulky na odpolední vyhodnocení. Čtvrt, přednášející nikde. Slabší povahy to balí. Půl, nikde, hlavy už se otáčí po každé ozvěně kroků, ale vždycky je to nějaký kofeinuchtivý kolega s automatovým kelímkem v ruce.

Osm čtyřicet. Vchází aktivní kolegyně a s křivým úsměvem hlásí, že na katedře v sedmém patře visí vyhláška, že jsou přednášky až od příštího týdne.

Hele, já nemám nic proti vyhláškám visícím v sedmém patře. Vůbec nic. Já chci jenom říct, že když někteří učitelé o variantách rozvrhu posílají maily, jiní to píšou do studijních materiálů, ještě jiní na elektronickou nástěnku v e-indexu, prozíraví to rovnou nechají napsat do rozvrhu, někteří mají moodle a pár si jich lepí lejstra na dveře kanceláře - tak pomaleji chňápavé osoby, jako třeba já, honem neví, kam se koukat.

Po přízni...

Tak jsem šla s Oliem prodiskutovat zadání nového webu pro Cesty k vrcholům. Nejasná svatozář, kterou jsem mu na počátku tohoto procesu viděla nad hlavou v důsledku toho, že to udělá výměnou za hlubokou vděčnost vrcholového týmu a nějaký ten mnou uvařený oběd, se v průběhu rozhovoru začala rozplývat.

"Co-ó?" komentoval Olie mé připomenutí, že mi v prvnotním nadšení (zřejmě mém) slíbil, že nějaký postup v práci bude vidět o Vánocích.
"Mám vrtuli? Nemám," zoufá si, když se tenhle termín pokouším jemně vyargumentovat. Poté začnu slevovat.
"Před maturitou? No to né!" zasahuje do debaty autoritativní rodič a mně se místo Olieho svatozáře začíná před očima válet černá mlha.
"Já si chci rozumně promluvit!" snažím se ještě, načež Olie zvedne svoji LARPovou pušku a s ledově klidným výrazem Jamese Bonda po mně vystřelí. Naštěstí jsem už na ty střely z měkké oranžové pěny zvyklá.

A poté praví, že jestli stačí v červnu, tak v červnu že web bude, a navíc mi pomůže s programem pro moji novou empétrojku.
(Ergh, další přístroj chytřejší než já...)

Tož tedy - po přízni neřezat, ale hýčkat. Ona se může hodit.

 

Have a little sweet dream

Málokdy se mi zdají sny, ale když už, tak stojí zato. Občas v tom dobrém smyslu, většinou tak, že se z nich budím s vytřeštěnýma očima, když ne rovnou s vřískotem. Ale tahle druhá sorta je pak zase výborná na historky k táboráku, žejo.

Třeba dneska. To se mi, prosím pěkně, zdálo, že mě bolej zuby a jdu s nima k zubaři.
Ale ejhle, ukázalo se, že tím zubařem je jeden mladík, kterého znám z průvodcování na Kuksu. A místo, aby mi prohlédl a spravil chrup, začal si tuto skutečnost ověřovat. Zřejmě si nebyl zcela jistý, neboť to zkoušel fintami typu "A jak on se jmenuje ten barokní zámek na východě, Ko-, Ku-, Ke-něco..."

Já z nějakého důvodu ovšem nemínila svoji totožnost přiznat, takže jsem vynaložila všechny síly na herecký výkon ve smyslu "vážně netuším, co máte na mysli." Tím jsem zapřela veškerou svou kukskou výchovu, neboť prohlášením "Kuks je zámek" některé průvodce vytočíte do vrtule a ten zbytek spolehlivě rozesmějete.

Sen o zubaři se tak změnil v sen o rafinovaném výslechu a tvrdém zapírání. Dlouhém výslechu a zapírání.

A pitomé na tom bylo, že mě po probuzení fakticky rozbolely zuby.

(Jo - a "Have a little sweet dream" je původně nápis z jedné archivní mikiny, kterou jsem podědila po bratranci a několik let ji tahala na všechny akce jakožto oděv na spaní, než mi začala být krátká. To je poněkud podivné, neboť bratránek má metr devadesát... no nic.)

Vrcholová mozaika

(takové ty drobnosti, které dělaly akci akcí, ale nevlezly se do slušného zápisu)

"Počkejte/Postavte se tam, já to musím vyfotit pro Žížalu." Kyb bral fotodokumentaci zodpovědně, Žíža nepřijde o nic podstatného, co se o víkendu stalo. A já už se na ty fotky taky těším.

"Nemel a mel!" Povel k mletí mouky během oběda v archeoskanzenu :-)

"Chceš s tím vyfotit ve skoku?" Od držitelů fotoaparátů padalo často, přečasto. Snad i ve chvíli, kdy jsem s vypětím všech sil nakládala spodní část mlýnku, tedy ten menší šutrák, na kolečko. Díky, Petře, nechci...

Keltské oppidum, keltské domy, keltské opevnění, keltské ohniště... V archeoskanzenu je všechno keltské, to dá rozum. A tak tam keltské maso z keltského roštu pojídali keltští skauti a bylo jim fajn :-)

Zimomřivost. Myška a já jsme v každém místě se zdrojem tepla zaujaly strategické pozice v jeho blízkosti. Pokud to byl oheň na grilování, bylo trochu ironické, že jsme toho mívaly ke grilování nejmíň.

Svemy. Ty chvíle, kdy se někdo zeptal na svemové hodnocení přítomného okamžiku a zbytek týmu začal chrlit názvy úkolů a počty svemů. A hlavně takovýhle svemstorming při loučení, kdy každý přihodil pár úkolů ke Kybovu souhrnnému hodnocení víkendu.

Z vrcholového workshopu

(Věnováno Žížale, na kterou jsme celý víkend hojně vzpomínali. Co chvíli nás Kyb přidržel v nějaké činnosti nebo nás přiměl zapózovat se slovy "Musím to vyfotit pro Žížalu" :-))

V březnu navrhla právě Žížala uspořádat setkání vrcholezců, probrat budoucnost Cesty k vrcholu, vytvořit strategický plán dalšího postupu a všeobecně si užít výpravu.
I tak se stalo právě tento víkend, téměř přesně půl roku od prvního impulsu.

V Kybově městě jsme se sešli v počtu šťastných sedm - krom Kyba samotného jakožto zakladatele, vedoucího a patrona Cesty a hostitele ještě Myška, Anežka a já za vrcholezce a Mejdlo, Petr a Tadeáš za více či méně externí zájemce. Vzhledem k nepříjemnému dešti jsme byli docela rádi, že prvním bodem programu je prohlídka nových skautských kluboven (odkud se po anglicku vytratil Mejdlo a pár hodin o něm nebylo slyšet) a hned poté motorizovaný přejezd na Kybovu chalupu. Tam jsme na naplnění Maslowovy pyramidy potřeb zapracovali od základů, pánové pomohli Kybovi s prací na zahradě a my s Myškou a Anežkou jsme připravily guláš k obědu a zeleninový salát k večeři.
Jak jsme sklízely ze stolu nádobí po obědě, dorazil nebohý Mejdlo, který se v mezičase nechal připravit o nepohodlný zub. Navzdory této skutečnosti ale sprásknul téměř všechen zbylý guláš, což beru jako kompliment :-)

A pak už došlo na hlavní úkol a účel celého setkání, totiž všeobecnou debatu o lezení. Kyb představil filosofii Šťastné planety a význam Cesty k vrcholu pro její vybudování, navrhnul změnit název projektu na Cesty k vrcholům, protože lezení není jednorázová záležitost, vrchol a schluss, předvedl svůj memošátek s fotografiemi, Mejdlo upozornil na svým způsobem podobný roverský projekt o fyzičce, zvaný prý Buchty, já vyplňovala pauzy přízemními připomínkami k webu a propagaci a rozproudila se příjemná diskuze.
Tadeáš stručně, ale poctivě zaznamenával všechno, co v hovoru padlo (naštěstí jsem ho přiměla, aby ze záznamu odmazal alespoň zmínku o tom, že mi do Expedice 80 chybí dokončit úkol Přežití) a tím vznikl zajímavý soubor myšlenek a nápadů. Rozhodli jsme se, že tyto necháme uležet, než na nich začneme pracovat dál, a vyhlásili jsme si pauzu a rozchod.

Zatímco Kyb už kutil cosi kolem plánovaného večerního grilování, zbytek týmu vyrazil na procházku po okolí. Při té příležitosti jsme málem spadli (někteří málem skočili :-)) do hasičské nádrže, obdivovali panorámata a jedno dost neaktivní mraveniště, vyfotili se u malebné bývalé vápenky (věž obehnaná kolem dokola železnými obručemi, a zpoza obručí vyrůstají zvonky), sehnali si velmi jablečnou svačinu a přes plot se pozdravili s úředním šimlem.
Totiž pardón, ryzákem. Ale u úřadu ten kůň bydlí, to zase jo.

Druhou část debaty nechal Kyb v naší režii a věnoval se přípravě ohniště na grilování. Tahle diskuze už zahrnovala načrtnutí propagace a především podobu a funkce plánovaného nového webu.

Rozhovory pak volně přešly v posezení u ohně a grilování večeře, což podle rozmanitých povah a chutí účastníků vyústilo přímo v grilovací přehlídku. Na roštu se za večer vystřídaly chleby, kuřecí a vepřové maso, žampiony plněné sýrem, Myščiny špízy, jablka, cibule a Kybovo překvapení v alobalu. Od povídání u ohně nás vyhnala až zima, takže jsme rychle zrušili ležení venku a přesunuli se zpátky k počítači a projektoru. Anežka, Tadeáš a Petr ho využili k promítání fotek ke svému povídání o táboře v rumunském Banátu, Mejdlo prezentoval svoji výpravu tamtéž a Kyb promítnul fotky ze svého memošátku. To už jsme s Myškou dost silně bojovaly s únavou a ospalostí, takže tím byl večer oficiálně ukončen, popřáli jsme si dobrou noc a já šla po ústech padnout do spacáku.

~~~~~~~~~~

Velkoryse jsme si odsouhlasili budíček až v osm, takže jsme sebou ráno museli trochu hodit, abychom se nasdnídali, uklidili a sbalili si věci včas na odjezd do Nasavrk. Tam nás Mejdlo provedl nejdřív keltským muzeem a pak právě budovaným archeoskanzenem (obojí v režii o.s. Boii). Ve skanzenu jsme nedřív prolezli všechny hotové i rozestavěné budovy a omrkli různé možnosti a varianty takových staveb. Mě osobně nejvíc zaujaly různé typy rákosových střech a pak keltský zámek, čili jednoduše vypadající závora, která se ovšem dá zvenčí odsunout pouze děsně speciálně zakrouceným kusem kovu.

A schválně, kdo by uhodnul, co se dělo dál? Jasně, na ohništi jsme za pomoci Kybova dmychadla rozdělali oheň a volně se pokračovalo v programu z večera. Maso, salát, cibule, výborné škvarkové placky od Anežky, jen Kyb si udržel expedičního a lezeckého ducha a uvařil si úspornou polévku.

Mejdlo nám po dobu oběda půjčil mlýnek na zrní ve formě dvou zakulacených balvanů, z nichž tím vrchním se otáčí. Bavili jsme se mletím pšenice a výsledkem bylo množství mouky větší než malé. S Myškou jsme si z ní vodou zadělaly těsto na placky a ty pak přidaly do druhého kola grilovací revue. Vzhledem k totálnímu nedostatku koření měly trochu zvláštní chuť, ale konec konců, placky vlastnoručně upečený z těsta vlastnoručně zadělanýho z mouky vlastnoručně umletý - no kdo to má?

A pak už se nebezpečně přiblížil odjezd Myščina vlaku, takže jsme akci prohlásili za úspěšnou, oficiálně ji ukončili, rozloučili se a Kyb mě a Myšku odvezl zpátky na vlak, závodě přitom s časem a mizerně značenou objížďkou.

Tímto ještě jednou moc děkuju Kybovi, Myšce, Anežce, Mejdlovi, Tadeášovi a Petrovi za báječnou akci a Žížale za impuls k jejímu vzniku. A Žížo - příště vybereme lepší termín ;-)

Pauza

Tak jsem si včera zodpovědně zabalila věci, šla brzo spát a nařídila budík s vizí hromady úkolů, které na mě v následujícím týdnu čekají. Namátkou ubytovat se na koleji (nenáročné, leč velmi zdlouhavé), oběhat fakultu a vydyndat autogramy do indexu od těch učitelů, kteří přes všechno své "já jsem na fakultě pořád" nebyli ve zkouškovém zastiženi ani na šestý pokus, vyřídit výměnu skript, odpracovat zbytek laboratorní práce na diplomce, upsat se ďáblu fakultě na další rok a vyrazit na skunipácké setkání.

České dráhy s předvídavostí sobě vlastní vypravují spoje do Školního města pravidelně hodinu co hodinu, s jedinou výjimkou. No jasně, že nejezdí zrovna ten vlak, který by se mi báječně hodil. No nic. Vstávám tedy na dřívější, budík mi zvoní v šest, já se z bezdůvodné nervozity budím průběžně celou noc.

Do jedné po poledni ještě všechno funguje, jak má, pomineme-li ne zcela příjemné spolucestující, ale to už se ve vlacích tak někdy stává. Čas, který mi zbývá do mé očekávané přítomnosti v ubytovací kanceláři, využívám k pochůzce po fakultě. Světe div se, všichni tři učitelé, kteří odolali mému nahánění celé letní zkouškové, si piánko sedí za svými stoly a při podepisování indexu se na mě ještě usmějou...

S blaženým úsměvem se odebéřu k ubytovací kanceláři. Přes všechno pečlivé přihlašování studentů na konkrétní časy v počtech, které by mělo ubytovací zvládnout s rezervou, se odevzdaně zařadím na konec dlouhé nepohyblivé fronty. Když se konečně, konečně, s rameny otlačenými od brašny s notebookem a bolestí hlavy, dostanu do kanceláře, paní ubytovací se na mě sladce usměje.
"Vy jste platila předem, ano, to je všechno v pořádku. Ale nestačí to, ještě sedm set korun."
Zůstanu na ni zírat. Sama mi řekla, že všechny předepsané platby (mimochodem ne úplně zanedbatelné částky) jsou v pořádku, a jsem si velice jistá, že sedm stovek na seznamu věcí potřebných pro ubytování nebylo.
"Dokdy to musím zaplatit?" tážu se zoufale, neb takovou částku s sebou po kapsách vážně nemám.
"No mělo to být při nástupu," podotkne mírně káravě paní ubytovací. Já potlačím chuť zaječet, že to by mi to ale musel někdo sdělit, a slíbím, že peníze pošlu převodem. S nově nabytými klíči potom zjistím, že úklid v našem pokoji nejspíš nezahrnoval setření prachu a podlahy ani správku díry ve zdi, ale zato stěhování nábytku. Strkám před sebou skříňku a přitom soudím, že jsem na tom dobře, letos alespoň nemusím manipulovat s postelí.

Pak provedu inventuru nejdůležitějších věcí, které by měly být ve skříních na chodbě. Já bohužel disponuju klíčem jen od jedné, druhá byla v režii Spolubydly.
Výsledek je dost chabý: Varná konvice není, stolek taky ne, kýbl s hadrem na podlahu jakbysmet, pod zámkem je i smetáček a lopatka, a síťový kabel od počítače jsem ztratila asi úplně.

Vzhledem k tomu, kolik mých plánů na následující dny je závislých na internetu (přinejmenším ve fázi domlouvání), se rozhodnu udělat na výpravě za potravou taky odbočku do elektroprodejny. Vrcholem mých dorozumívacích schopností se ukáže být výraz "takovej ten konektor se zobáčkem", leč po přesvědčivém ujištění prodavačky, že tento konektor existuje pouze v jedné velikosti a typu, do síťáku nablind investuju.
A když ho zapojím, zaraduju se nad fungujícím připojením a přihlásím se ke školnímu mailu...

...co tam na mě nečeká jako zpráva od vedoucí diplomky, že tenhle týden se vlastně nic dělat nemůže?

Dva dny volna ve Školním městě, spolužáci nikde, ti přijedou až na zápis... nějaké nápady, co bych mohla podniknout?

Marná práce

Pavouci jsou užiteční, pilní, někteří i hezcí, ale moc fištrónu nepobrali.

Šla jsem dneska věšet prádlo na zahradu, a zjistím, že košík s kolíčky je v boudě na nářadí.
A vzápětí pak to, že přístup k boudě mi blokuje nádherná pavoučí síť zvící dobrého čtverečného metru, a na ní si hoví nádherně vybarvený křižák. (Spíš asi křižačka, neb jsem se dočetla, že samečci mají do 9 mm, samičky můžou být i dvoucentimetrové - a tohle byl pavouk jak hrom.)

Zaváhala jsem, nechtělo se mi tu síť rušit, ale mamka nekompromisně prohlásila, že je ten pavouk tydýt, že ona mu síť přesně v tom samém místě strhla už čtyřikrát a on si ji tam stejně znovu postaví. A tak jsem prozkoumala její architekturu a pak celý výtvor shrnula k jedné straně.

A jsem zvědavá, za jak dlouho se objeví znovu.

Ale než jsem se odhodlala k tomu barbarskému činu, pokusila jsem se tvůrčího členovce vyfotit.

(Už vím - čtyřiadvacet hodin. A tak nějak tuším, že to ten pavouk pořád ještě nevzdal.)

(Připomínka z 10. září: Ne, nevzdal. Ještě párkrát jsem mu strhla síť, pak ho mamka akčně odlovovala v obýváku, kam jsem ho nejspíš donesla s prádlem či co, a momentálně lágruje zvenčí na prostřední tabuli okna od ložnice. V patře.)

Pojďte dál

Tak si tak přebírám skupinu na prohlídku. U otevřených dveří do expozice zkontroluju vstupenku jedné rodině a říkám: "Děkuji, pojďte dál."
Rodina zůstane státá na chodbě a říká mi, že mám počkat ještě na jednu rodinku, že ti se mnou jdou taky.
Pak se vynoří druhá rodina. Zkontroluju jim lístek, pokynu rukou do dveří a říkám: "V pořádku, děkuji, pojďte dál."
Druhá rodinka se zastaví u té první a všichni jejich členové na mě nějakou dobu zírají. Pak hlava jedné z rodin ukáže rukou na dveře a říká: "Můžem?"

Material girl

Nadešel opět ten vytoužený den volna v týdnu, který má pracovních dnů šest. I řekla jsem si, že fakt půjdu na nějakej výlet, jinak na sebe budu naštvaná, že to volno ani neumím zužitkovat.
A pak jsem zjistila, že mi došel chleba.
Ideální výletní destinací se okamžitě stalo osm kilometrů vzdálené městečko, kde jsem tušila zásobenější obchody.

Jasně, mohla jsem si chleba koupit v místním koloniálku a vyrazit za jinými cíli, ale s hanbou přiznávám, že, jak zaznělo v Moulin Rouge, we are livin´ in a material world and I am a material girl. Chléb (bez her) se jevil zdaleka nejlákavějším cílem výletu. A tak se taky stalo.

PS: A myslíte, že jsem si po šesti dnech pracovních, a tedy umluvených až hrůza, užila den v euforickém mlčení?
Houby. Půlku cesty jsem si zpívala.
(A až když jsem zařadila Wonderwall hned po Lilii skautské, zamyslela jsem se nad svým repertoárem.)

Dostala jsem květinu

(a taky osobní otázku)

Jó, muzeum, jó, baroko... já to tu mám prostě vážně ráda.
Nedosáhla jsem v oblasti mezilidských vztahů ještě virtuosity některých mých kolegů, ale pomalu se tam blížím. Dneska jsem uprostřed prohlídky dostala kytičku.
Namalovanou.
I s popiskem, aby se to náhodou nespletlo.
Ta přibližně sedmiletá dívka, která mi ji věnovala, byla fakt milá a hodná a dokonce se zajímala o to, co na prohlídce povídám :-)

A ta osobní otázka, to bylo o pár prohlídek později, to byla skupina pánů, kteří mě zaujali tím, že fakt vnímali, co vykládám. (Buď, a nebo to úspěšně předstírali, ale idealisticky věřím první variantě.) A úplně na konci prohlídky se mě jeden tázal:
"A mohl bych mít takovou osobní otázku?"
Ve mně hrklo tak, že by se starý pendlovky šly s hanbou zahrabat, ale pán odhodlaně pokračoval:
"Vy studujete farmacii?"

I oddechla jsem si, až jsem málem z táry sfoukla brožuru a razítkovací polštářek, a odpověděla.
Víc takových fajnových skupin! :-)

O symbolickém horolezení

(Nová adresa, noví čtenáři (alespoň doufám), ideální příležitost pro nový vysvětlující článek!)

Ernest Thompson Seton, zakladatel Woodcraftu čili Ligy lesní moudrosti, kdysi napsal příběh Stoupání na horu jakožto předmluvu a symbolický rámec k woodcrafterským zkouškám. Z tohohle nápadu vyšel i Kyb, když v roce 2001 představil projekt Cesta k vrcholu. Základní myšlenka je úplně stejná - dokaž si, co v tobě vězí, zkus vystoupit na horu!

Kyb ale tenhle nápad poupravil pro použití v podmínkách běžného skauta a zároveň rozšířil záběr. A tím vzniklo horolezení symbolické - lezec nestoupá na skutečnou terénní nerovnost, ať už libovolné výšky, ale plní sadu úkolů různého zaměření, přičemž za jejich splnění získává symbolické výškové metry. Symbolický výškový metr čili svem je jednoduše bod v bodovacím systému. A aby body a úsilí mířily k nějakému cíli, zvolí si lezec, na jakou horu leze - její výška určuje počet svemů, které má nasbírat.

(Ukazuje se ale, že lezení je celkem návykový životní styl, lezci zpravidla u jedné hory jakožto důkazu vlastní zdatnosti nezůstanou.)

Základní myšlenka je velice jednoduchá. A realizace? No... jaký si to kdo udělá, takový to má. Dá se vylovit pár úkolů "mimochodem", takových, které člověk plní běžně (ujité kilometry, nastoupané schody, školní známky, účast na akcích, čtení knížek...), nasbírat svemy z nich, a pak je to celkem nuda. A dají se najít úkoly zajímavé (třeba Prameny, potoky a říčky), úkoly zpříjemňující učení (Cizí jazyk, Herbář...), úkoly praktické (Vaření, Mouka, Maso...), úkoly pohybové (Atletika, Netradiční sporty...) i úkoly vyloženě drsné (Bivak, Hlad, Třídenní robinson...).

Na nových stránkách Cesty k vrcholu jsem se pokusila přehledně shrnout a vysvětlit symbolické horolezení. Tenhle článek má za hlavní účel vysvětlit, co je to ten "svem", kterým se tu a tam v článcích oháním, a proč mám články oštítkované názvy osmitisícovek. Tak proto :-)

Dvě sukně, dvě duhy

V posledních dnech mě chytla tvůrčí nálada, a tak jsem se kromě pečení chleba a odhodlání naučit se vařit porridge odhodlala dokončit projekt zkracování, týkající se dvou sukní.

První na řadě byla sukně manšestrová, do půlky lýtek a visící mi na bocích na čestné slovo. Původně jsem ji chtěla jen zkrátit, mamka mě přemluvila, ať ji zúžím i v pase. Proces párání a částečně i šití už byl vykonán kdysi dávno, kdy mě to draplo poprvé, ovšem pak tuším došla nit šicímu stroji a bylo po legraci.
I dala jsem se do toho. Pásek jsem nakonec šila ručně, protože přes všechno pečlivé špendlení (první pokus) a stehování (druhý) nedržela látka, kde měla, a stehy šly úplně mimo. Pasovka, která původně v pásku seděla dokonale, byla najednou záhadně o pět čísel kratší. Po rozstřižení a patřičném nastavení se chvíli tvářila perfektně, načež jí pro změnu začal kus přebývat. V tu chvíli začínám mít pochybnosti o zákonu zachování hmoty. Ale co, nakonec jsem ji nějak dala dohromady, a možná dokonce dostojím původnímu plánu a vezmu si ji v září na zahajovačku ke kroji.

 

(Fotka je velmi mizerná, vím to. Můj foťák se mnou nehovoří a s půjčeným neumím pořádně zacházet. Ale přece jen, abyste mi věřili...)

To byl ovšem trénink, protože hnědou manšestrovou midi sukni by stejně nikdo nenosil, tedy bylo celkem jedno, jestli ji zkazím. Zkracování sukně z tanečních byla větší výzva, byť výrazně snazší práce.
Když jsem dospěla do období nošení sukní, vylovila jsem ze skříně i tuhle, oblékla si ji... a málem omdlela. Fakt nechápu, jak jsem si mohla koupit a následně nosit sukni na kolena. Ne nad kolena, ne pod kolena, ale na kolena. Vypadalo to dost příšerně, čímž se omlouvám všem, kdo se na to v tanečních museli dívat. Sorry, L.!
(Otázkou ovšem zůstává, proč mi to nikdo taktně nesdělil a nechal mě vypadat divně celý ten rok. L., až tě potkám, spočtu ti to i s úroky!)

Když jsem poprvé stříhla do látky (která vypadá vážně moc pěkně), měla jsem vyloženě výčitky, že se doupouštím takového barbarství. Tyto mě donutily ustřižené okraje okamžitě začistit entlem, který ovšem vedle původních stehů overlockem vypadal dost chudě. Výčitky se ještě o něco prohloubily.
Založené okraje si se svou obvyklou genialitou špendlím zásadně proti směru, aby se ty špendlíky jó těžko vytahovaly, jak steh slušně začít a ukončit, to vymýšlím taky dlouho, ale nakonec se to všechno nějak zadařilo.

(I tuto sukni jsem fotila, ale výsledné fotky jsou rozmazané a do jedné šíleně přepálené. Takovým nedostatkem sebeúcty, abych je zveřejnila, netrpím ani já.)

Výsledek projektu je tedy sukně (možná) ke kroji, sukně na běžné nošení (hurá!) a pocit, že si konečně začínám rozumět s mamčiným šicím strojem. Doba, kdy jsem byla ochotna šít výhradně na babiččině šlapací Minervě, je za mnou.
(Ale ty časy, kdy jsem na babičku podnikla nájezd s náručí látek a za odpoledne ušila patero táborových kostýmů pochybné kvality... ó, pane, to byly časy!)
 ~~~~~~~~~~~~~~
Trochu jiné téma - vypravili jsme se na výlet za rodinnými známými, na jejich chalupu v sympatické zapadlé vesničce na jihu. Výlet jsme chtěli završit grilováním, kterýžto úmysl nám překazil déšť.
Automaticky se dívám po duze, když prší a zároveň svítí slunce, a tentokrát jsem se nezklamala. A nejen jedna; poprvé v životě jsem viděla dvě duhy najednou.

Ta druhá není moc vidět, ale je tam, fakt!
A ta "hlavní", jasnější, byla nádherně vybarvená, zářivá. Foťák to moc nezvládnul, ve skutečnosti byla hezčí.

Kdyby nic jiného, tak pro tu duhu stál výlet zato.
(Ale studánky a zámecký park a špízy byly taky výborný, to si zase nestěžuju! :-))

Finiš na Čchokori

Šumava je zanalyzována, prezentace započala, svemy za expedici s přesahem pokryjí potřebných 17222 výškových metrů, a tak jsem se dala do plnění úkolů do Stravování a Přežití, které mi jako poslední chybí. (Ještě je to slabé s Dokumentací, která funguje tak, že za nesplněnou se svemy odečítají. Za splnění Stravování a Přežití budou svemy navíc, které si šmahem odečtu za Dokumentaci, a je to doma.)

A dneska mám domáckou náladu, tedy jsem začala se Stravováním. Vybrala jsem si úkol Pečení, který ukládá upéct chleba a sladké pečivo v ešusu na sporáku. I našla jsem s jistými obtížemi svůj starý ešus (nový nerezák omotaný bužírkami se mi pro tenhle projekt nechce riskovat, když mám jinou variantu), umíchala těsto, našla kamínky na vypodložení a peču. Problém pravděpodobně nastane kvůli tomu, že malý ešus je skoro stejně vysoký jako velký a tedy víčko celou sestavu neuzavírá. Až bych řekla, že tahle improvizovaná trouba dost luftuje. Uvidíme.

Peču svůj pokus asi deset minut (proti doporučované půlhodině až padesáti minutám) a už se bytem line milý pach spáleniny. Ójé...

Edit o půl hodiny později: Začíná to vypadat docela nadějně. Pokus teď vyhlíží jako obrovská kokoska, mňam. Jo, ale to jsem zapomněla napoprvé napsat: Až když jsem rozpatlala těsto a nechala ho pálit, zjistila jsem, že dva jiné úkoly ze Stravování jsem splnila úplně mimoděk a že mám tedy ten úkol hotový. No, co už. Jdu nakrájet kokosku!

Edit za dalších dvacet minut:  Báječně to vypadá, báječně. Pálily se asi ty kamínky nebo nevím, chleba je netčenej. Možná bude teda nedopečenej, ještě jsem ho nerozkrojila, ale celkově vypadá líp, než jsem čekala. A (pozor, pozor, vzácný okamžik) mám ho i zdokumentovaný fotograficky.

Jo, myslím, že bylinkový máslo by k němu mohlo být dobrý.
Jinak tedy pro úplnost opakuju recept ze zadání úkolu: 200g mouky, lžička soli, prášek do pečiva a 150 ml vody. Je z toho husté těsto, pěkně se z něj vyrobí bochánek. Čtyřicet minut na středním plameni, v dvojitém ešusu.

Poslední edit: Šmankote... ono je to dobrý! Tralalalala!

Malá šumavská expedice

Pračka odhodlaně přežvykuje oblečení, které jsem ze Šumavy dosmýčila zpátky, v konvici chladne zelenej čaj a já se chystám zrekapitulovat svoji šestidenní výpravu na Šumavu. Realizace vlastního projektu libovolného obsahu - to by se dalo počítat, doufám.

Výchozí bod všeho putování a dalšího bylo tábořiště u Otavy, kam jezdíme už drahně let skoro jako domů, nejčastěji do srubu (copak v létě, ale v únoru by to jinak nešlo). Tam jsme přibyly v počtu pět odhodlaných roverek v sobotu před obědem, zabydlely se a ještě podnikly krátkou procházku na blízké skály, kam jsme se za našeho desetiletého působení v oddíle ani jedna nedostala, protože "pokaždý, když tu táboříme, jdeme na ty skály, to už je nuda, pojďte jinam!" Tuto jsem v kalkulaci kilometrů ani nezahrnula, protože, ehm, nejsem schopná si vybavit cestu. Ale podle výchozího bodu a polohy skal jsem spočítala překonané převýšení na 100 metrů.

V neděli nastal čas na výpravu do srdce pravé Šumavy! Z výchozího bodu na Bučině jsme prošly místa, kde kdysi stávala obec Knížecí pláně, prozkoumaly starý německý hřbitov, obhlédly několikero slatí a jedno Žďárecké jezírko, třikrát zmokly a zase uschly, důkladně čichaly k arnice, abychom s konečnou platností posoudily hodnotu textu kamelotí písně Zpátky pár let a drze se vypravily asi půldruha metru za hraniční kámen. Achtung, Staatsgrenze!
20 kilometrů, 130 výškových metrů. (Kilometry měřím na internetu, nevyklikávám trasy úplně pečlivě a věřím, že je to vždycky spíš trochu míň než doopravdy. Podle mapy jsme odhadovaly 22 kilometrů. Říkám si, že radši naměřím kratší trasu s tím, že to opravdu nemohlo být míň. Převýšení beru jako rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším místem.)

Nový týden byl zahájen v Prášilech coby basecampu pro výstup k jezeru Laka. Nadpoloviční většina výpravy si v náhlém nadšení zapůjčila na cestu koloběžky. Pro mě to mělo výbornou výhodu v tom, že mi jedna z nich pro tento den svěřila foťák - já s sebou svůj neměla - a tak vznikla fotodokumentace alespoň jednoho dne.
Cestou se střídaly příjemné rovinky s příšernými kopci v obou směrech (koloběžková divize ocenila jeden směrem dolů s báječným asfaltem), úbočí Ždánidel a bezejmenného (?) kopce skýtalo krásné výhledy, počasí přálo, sluníčko pražilo (aby ne, když jsem si zrovna tenhle jeden den vzala dlouhý kalhoty), na cestě jsme potkávaly příjemné lidi, prostě šumavská idylka.

I bylo dosaženo jezera Laka, omrkly jsme i památnou alej, bývalou Hůrku se zbytky kostela a hrobkou rodu Abele a v Prášilech jsme ještě stihly výstavu fotografií a dokumentů o historii obce.
18 kilometrů, 310 metrů. (Se vším lezením nahoru dolů bylo překonané převýšení vyšší, ale už jsem z vrstevnic tak zpitomělá, že to nechám takhle - z Prášil na bezejmenný vrch.)

Úterý bylo zvoleno dnem odpočinkovým. Vyjely jsme autem na parkoviště Zhůří s nevinným úmyslem obejít si krátký nenáročný okruh lesy. Cestou nahoru jsme ale zahlédly malého psa, an si to odhodlaně mete po silnici do kopce. Znejistěly jsme; co teď? Dohodly jsme se, že zkusíme zjistit, jestli někomu neutekl. Při nejbližší příležitosti jsme vozidlo otočily a vydaly se zpátky k nejbližší vsi. Cestou jsme psa potkaly znovu a pokusily se ho nalodit, leč nedal se, oběhl nás obloukem a pokračoval dál. A co se nedzovíme ve vsi - pes je to prý někoho z místních, a někdy se prostě sebere a vyrazí za ním po silnici do práce. Co dál dělat? Vzdaly jsme hold šumavské Lassii a vyrazily na plánovanou procházku. Ta ubíhala příjemně a klidně, bez větších příhod a bez zvláštních cílů, prostě ten plánovaný odpočinek.
V lese nad Kvildou jsme potkaly příjemnou starší paní, oddanou šumavskou turistku, a dlouho si s ní povídaly - o chození po Šumavě, o psech, o tom, co a jak a kde ještě je taky krásně na výlety. Paní mě okouzlila jednak tím, že měla kvalitní pohorky, jednak schopností přizpůsobovat mluvu tomu, o čem vypráví - od mírně zastaralé spisovnosti po zcela moderní výrazy - a do třetice a nejvíc tím, kolik toho zvládne. Neodvážím se hádat jí věk, ale snad neurazím, když tipnu, že sedmdesát měla určitě za sebou. A jakoby nic chodí na dvacetikilometrové výpravy a zdolává hory. Komu čest, tomu čest.
10 kilometrů, 40 metrů. (Já říkala, že to byl odpočinek!)

Středa byla značně komorní, protože dvě z účastnic v úterý večer odjely, takže na výpravu nás zbyla trojice. Tady už se začínáme dostávat ke skoro expedičnímu objevitelství - vyrazily jsme do lesů nad Otavou, kde před válkou stávalo několik vesnic a osad, Paště, Stodůlky, statek Babylon, malá osada Wunderbach... Dnes z nich zbyly v lepším případě základy.
Tuhle oblast popisuje ve svých knížkách paní Marie Malá, která se na Předních Paštích narodila a potom věnovala hodně práce zvídání a vyprávění, jak to všechno v tomhle koutě Šumavy bylo a chodilo. Má zmapovaný každý bývalý domek, každý křížek u cesty... a my se v tom při nejlepší vůli pořádně nevyznáme. A tak bloudíme po cestách, hledáme náznaky, u každého orientačního bodu zkoumáme, kde bychom asi tak mohly být, křížky hledáme místy i v rojnici, a nakonec ledacos najdeme. Mlýn na Wunderbachu, kapličku, která patřila ke štolám, studánku u Stimlingu, jasanovou alej, Staré Hutě, velkou malinovou plantáž. Je to zvláštní pocit, jít hlubokým lesem a najednou najít základy domu. Přemýšlíte, jak to tu vypadalo dřív, jací lidé tu žili, že chalupu určitě neobklopovaly lesy, kam všude bylo asi vidět...
Mapa tvrdí 11 kilometrů, 150 metrů. Bloudily jsme vydatně a kilometrů bylo víc, ale hraju na jistotu.

Večer jsme si ještě krátce odskočily do Podlesí. To začalo tím, že jsem ve staré mapě našla osadu s krásným (byť německým) jménem Vogelsang čili Ptačí zpěv. Vzhledem k mé neschopnosti orientace v mapách mi trvalo relativně dlouho zjistit, že dnes se jmenuje Podlesí. Ale aktuální mapa slibovala v Podlesí barokní statek, kapličku, památnou lípu a památnou celou alej, i usoudily jsme, že to bude pěkná procházka. Stoupaly jsme tedy po zbrusu nové asfaltce, po které nebyla v mapě ani stopa, a odměnou za to nám byla ohrada s daňky, ohrada s bizony, barokní statek zrekonstruovaný a nepřístupný, památná lípa, trampská osada a westernový srub. Jipíí!
Pod kopcem u říčky je pramínek a malá milá kaplička.
2 kilometry, 140 metrů. (Dát 140 výškových metrů za kilometr už je vážně pořádnej stoupák...)

Čtvrtek jsme opět chtěly pojmout spíš mírněji, protože večer jsem odjížděla a vystřídat mě měly dvě akční odpočaté rangers. Rozhodly jsme se vyrazit na vlastivědný okruh okolo Kašperských hor. Bylo dost vedro a nebýt toho, že jsme trasu vymýšlely společně, už na cestě po silnici do Kašperek bychom se asi čtyřikrát vzbouřily.
První chybou a zážitkem bylo, že jsme se tento okruh rozhodly jít (pravděpodobně) v protisměru, abychom ten nejhorší padák šly dolů a ne nahoru. Značkaři s touto alternativou zjevně nepočítali, protože značky se objevovaly výhradně za našimi zády (nemluvě o úsecích, kde jsme je nenašly vůbec). Dalším zklamáním bylo, že na "Okruhu šumavskými vesnicemi" jsou ty vesnice přesně počítáno dvě. Ale zvlášť ta první, Opolenec, vážně stála zato. Asfaltka nikde, krásné chaloupky, celkem vzato ve velmi dobrém stavu, všude kytky, příjemná atmosféra, taková nekýčovitá. Tuškov má taky svoje kouzlo, ale ze srovnání s Opolencem vyšel hůř.
Za Tuškovem jsme se vzhledem k přetrvávajícímu vedru rozhodly zkrátit si trasu po cestě ke Kašperkám, ze které se pak napojíme na značku ke kostelu sv. Mikuláše.
Zvolená cesta se chvíli trářila příjemně, asi abychom se nechtěly vracet, ale nenápadně se ztrácela, až nás nechala v křoví, po pás v kopřivách. Vracet se nám nechtělo, pokračovat nebylo moc kam, ale na dohled se zjevil dům s posekanou zahradou. I prodraly jsme se k němu - a zjistily, že branka v plotě vede na pastvinu oplocenou ohradníkem. Dům ale musí mít nějakou přístupovou cestu, rozhodly jsme se a pokusily se dům obejít. Stálo to hodně škrábanců a další požahání od kopřiv, abychom zjistily, že fakt nemusí.
Přes kopřivy, roští, lopuchy, nepoužívanou pastvinu, po kolejích od traktoru jsme pokračovaly dál. Idea, že ten traktor musel přijet z nějaký silnice, se ukázala být v zásadě funkční, ale dost zdlouhavá. No, byly to nejakčnější (vzdušnou čarou přibližně) dva kilometry z celé šumavské výpravy. Ale ten pocit, když se na obzoru objeví civilizace - ten pocit!
A pak už jsme pokračovaly krotce po značce přes gotický kostel sv. Mikuláše a poutní kapli v lese dolů do Rejštejna.
16 kilometrů, 150 metrů.

Celkem sečteno to dělá 76 kilometrů, 970 metrů převýšení. Požadavky na Expedici 80 říkají 40 kilometrů (což mám s rezervou) nebo 1000 metrů převýšení (což oficiálně nemám, ale v těch různých svazích na cestě by se těch třicet našlo). A trasy jsme taky prošly víceméně tak, jak jsme chtěly, z cílů k dosažení nám unikla jen kaplička na Paštích, jelikož jsme spěchaly ještě na nákup. A tak si myslím, že za splnění expedičních cílů bych si tímto mohla dát 150 svemů.

A to poznání, o kterém se zadání úkolu zmiňuje?
Arnica montana. Stimling. Knížecí pláně. Původ a život Karla Klostermanna. Zjištění, že Šumava je plná kapliček a božích muk. Historie Prášil. Poučení o železné oponě na Bučině. Poznání minulosti Šumavy z knížek paní Malé. Jo, a taky jsem se zlepšila v házení žabek ;-)

No, a já jdu analyzovat a počítat. Expedice čeká na vyhodnocení.

Sladká nevědomost

Jedním z vytrvalých táborových problémů jsou myši, proto vždycky významná část hrnců s poklicemi padne na myšivzdornou ochranu másla, jogurtů a tak. Ne každý na to ale myslí.

A tak jsem jednou šla do sklípku pro máslo, a co nevidím jako zabalenou tabulku čokolády s úhledně ukousaným rohem. Ptám se tedy: "Holky - čí je ta čokoláda v růžovým obalu s ukousaným rohem?"

"Jé, možná moje," usoudí K., jedna z mladších skautek a ruče odpeláší ke sklípku. Vrátí se s poklidným úsměvem.
"Tak co?" sonduju situaci.
"Ta není moje, já měla celou."

Čímsi mi to připomnělo ten vtip o placatých husách...

Ajťáka mít v domě

...non-stop servis pro mě?
Hmm, ani ne.

Začalo to včera odpoledne úplně nenápadně - protestoval Skype. To je tohoto prográmku kratochvíle více než častá, a tak jsem s ledovým klidem uchopila telefon a nutnou komunikaci vyřídila přes textovky. Pak ovšem přestaly fungovat i prohlížeče.
I uzřela jsem zvláštní ikonku připojení k wi-fi, usoudila, že problém bude tam, a rozhodla se připojit počítač přes kabel.
Rvu kábl do zásuvky za postelí horem, spodem, ze strany, pod podivnými úhly, za pomoci proseb a nadávek, až konečně zapadne na místo a... nefunguje.
Rozhodnu se tedy povolat do služby odborníka, kterým je pod touhle střechou t.č. Olie.

Já: "Nefunguje internet."
Olie: "Připoj se přes kabel."
Já: "Vždyť říkám, že nefunguje!"
Olie: "Zavolej na helpdesk, za několik hodin se tomu začnou věnovat..."
Já: "Có, volat? Co já tak asi řeknu? Maximálně Je to rozbitý!"
Olie: "Zavolej na helpdesk, za několik hodin se tomu začnou věnovat."
Já: "Jó, to určitě. Ty jseš odborník, volej."
Olie (mírně znechucen faktem, že jsem stále ještě nepochopila jeho vtip): "Já jsem helpdesk."

Za gumový medvídky

Jednoho táborového večera tak odcházím z týpka a mířím ke svému stanu, když si všimnu, že v jednom ze stanu děcek se ještě svítí. Je tam celkem ticho, snad trocha šeptání, ale svítí se tam.

"Co že nespíte?" tážu se konverzačně, taktéž šeptem.

Pod plachtou se protáhne ruka se třemi želé medvídky.

"Haplo - vem si a mlč!"

A tak si vezmu, cestou do vlastního spacáku žvejkám a docela se bavím, protože jsem ani neměla v úmyslu jim vynadat.
(Jo, a pro příště - kyselý žížalky mám radši...)

Tábor barevnýho nebe

V pokoji hromada věcí a já znovu zažívám vítězství ducha nad hmotou, když to všechno nacpu do kletru šedesátky a sportovní tašky. Jó, a tří igelitek, ale to nechte bejt, jo? A v noci se budím hrůzou, protože mi pořád chybí připravit dva programy.

Vedro, vedro, vedro, a jít do vody není kdy. Sklepnout podsadu, nasadit krov, vypnout plachtu. Opakovat. A ještě. Povedlo se mi nacouvat do pily a po celém lýtku mám šrámy.

Noci jsou bouřlivé. A vždycky je předpovídá barevný nebe. Zírám na jasně zelený nebe a pak se jen modlím, aby nám neuletělo teepee nad hlavou. O zeleném nebi píšu esemesku Lakelymu, ten se přízemně táže, jestli jsem něco nepila. Popravdě říkám, že kafe, a za trest mu nereferuju o nebi žlutým, který nastává hned další den. Lakely to asi jako trest nebere, ale co už. Zírám do žlutýho nebe a místo esemesek skládám věty do povídek.

Z výkřiku "Haplo, já mám klíště!" dostávám osypky. Z hlášky "Haplo, zranila jsem se o hřebík!" mívám náběh na infarkt. A stejně ty pěnový boty budou nosit, i kdyby si půl tábora skrz ně vrazilo do nohy hřebíky.

Každej den se štrachám ze spacáku, ploužím se na náměstíčko a přinutím flétnu zakvílet falešnou variaci na Moonlight Shadow nebo Star of the County Down, krom dne věnovaného sto letům českého skautingu. Po pěti letech se mi poštěstilo válet se při budíčku ve spacáku!

Myšlenkozápisník (říkala bych tomu deník, kdybych do toho psala častějš než dvakrát za měsíc) jsem si neinteligentně zapomněla ve škole, čmářu si tedy výlevy do sešitu určeného pro pracovní poznámky v povídkám. Postupně se z rozvitých souvětí stávají výkřiky do tmy. Mezi výkřiky jsou pokusy pokračovat v povídce.

Rozhodly jsme se zpívat na nástupu skautskou hymnu. Hmatatelný výsledek je ten, že skautskou hymnu zpíváme na nástupu, při jiných vhodných situacích, v situacích méně vhodných i v situacích zcela nevhodných. Bzučím si "Junáci vzhůru, volá den" prakticky kudy chodím.

Připravuju cestu po svíčkách s citáty a nebe připomíná míchanej koktejl. Pruh žluté, růžové, fialové, modré, na tom všem se rýsují černé borovice a já si zmateně uvědomím, že nechci pryč.

"Musíš si vypěstovat nadšení pro frčky, jinak se ve skautingu nikam nedostaneš!" zoufá si nade mnou B., když se neraduju z udělené nášivky oddílového rádce a vyjde najevo, že cíleně nenosím čekatelský odznak. (No, já ho vlastně vůbec nemám. Taktéž cíleně.)

Po každém táboře mám zvýšenou potřebu péče a civilizace. A tak si tajně maluju, jak po koupeli máznu rty balzámem, oči stínem, obleču si šaty, vyrazím třeba do kavárny a budu pozorovat svět očima Alenky v říši divů.
 V praxi máznu rty balzámem, zbytek těla Fenistilem, porovnám délku sukně s polohou sedřeného kolene a šrámů po pile na lýtku a rezignovaně padnu do postele.


No, a teď mě omluvte. Jdu si písknout nástup na veget.

"Ne, ale..."

(aneb tarifáci potřetí)

Tak si tak vyřizuju e-maily, povídáme si s mamkou, když něco začne divně hučet. Už to skoro odsoudím jako šum od sousedů, když mi dojde, že mám vlastně telefon zapnutý na vibrace. Vyhrabu ho z nejhlubšího dna kabelky a byv v dobrém rozmaru, zvednu hovor od neznámého čísla.

"Dobrý den, tady Operátor, slyšíme se dobře?" jásá slečna na druhém konci.
"No nevím, říkala jste Operátor? Proč mi voláte, když já mám jiného operátora?"
"Protože bych vám chtěla nabídnout něco lepšího!" nevzdává se slečna a mě mimoděk napadne, jestli si náhodou dneska taky nekoupila nové letní šaty, což je důvod, proč mám dobrou náladu já.
"Lepšího než dvě stovky na čtyři měsíce?"
"Ne, ale-"
"Tím se to pro mě řeší, přeju vám krásný den!" loučím se a pokládám telefon.

Jen by mě zajímalo... co chtěla říct za tím "ale"?

Květina

Jsem trochu jako Malý princ. Mám svou květinu.

No dobře, má podobnost s Malým princem je dosti okrajová a těch květin mám víc, ale to nevadí. Teď nemyslím na květiny (třeba na těch pět ibišků a gloxinii, co mi stojí doma na stole), ale na Květinu. Tu, co mám od babičky už dávno, léta letoucí. Tu, která mi v pokoji odhodlaně přežívá veškerou nepéči a strádání. Tu, kterou jsem si pro její odolnost odvezla i na kolej, aby Květina nalapala trochu vysokého vzdělání. Tu, která nedávno, poprvé za ty roky, nasadila na květ.

Tu, kterou jmenovitě mi dneska Pachatel úklidu vyčetl, že vlastním. Při stěhování z koleje mu nevadí nošení přepravek a igelitek, nevadí mu tahat se s ledničkou na rudlu, nevadí mu auto naprásknuté po střechu, vadí mu Květina.

(Situaci neprospělo ani to, že na krátký přejezd jsem Květinu zapomněla držet, Pachatel úklidu říznul zatáčku a něco hlíny se rozsypalo k zadnímu sklu.)

Chyběla by mi, prevít jeden liánovitej Květina moje. Jako se Malý princ oddaně staral o svoji květinu se čtyřmi trny, tak já se starám o Květinu a je to takový milý zvyk. Mám to opečovávání asi v povaze, i když mi jde jak psovi pastva.
Květinu nedám. Howgh.

(Mimochodem - Květina je hoya. Každý majitel pokojových rostlin má vlastní tip na "zaručenej plevel, co vydrží absolutně všechno". Můj tip je hoya.)

Botomaniak

U psí nohy, jak se mi to stalo?!

Fakt, vždycky jsem si o sobě hrdě myslela, že šatičky-botičky nijak zvlášť neřeším. Že si vystačím celkem s málem. Že jsem venkoncem skromná žena. Ale nějak se to zvrtlo.
To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem si spočítala páry mých bot přítomné na patnácti metrech čtverečných kolejního pokoje.

Tři páry bot veskrze civilních ve skříni v chodbě, to je myslím celkem v normě. (Momentálně dokonce jenom dva... což je ovšem tím, že jedny schnou pod stolem poté, co jsem včera ťápla do báječný louže a voda do nich šla vrchem.) Rozhodně to tak má i Spolubydla.
Jenže pak je tu ještě dno skříně s oblečením, které momentálně hostí

• ghillky
• stepky
• tréninkové sneakery
• mamčiny tenisky, které jsem si přivezla kvůli možnosti jít párkrát na aerobik
• lodičky, které momentálně nosím jenom na zkoušky, protože je na ně trochu zima a mokro
• zimní boty s kožíškem, které jsem nějak zapomněla odvézt domů

Jo, a ta nejhorší část?
Po úspěšné zkoušce z chemie jsem si koupila... boty.

(Minule jsem odjížděla rovnou ze školy, z laboratoře, do které se musím přezouvat, žeáno. A vzpomněla jsem si, že si ty pantofle musím přivézt zpátky? Jasně že ne... takže oslavou složené chemie buďtež květované žabky, abych tu týden nemusela chodit ve sneakerech. Ach jo.)

Vypravěči příběhů

Čtení je jeden z mých nejoblíbenějších způsobů trávení volného (i jiného) času už nějakých patnáct let. (Paradoxně hodiny čtení byly na prvním stupni moje nejproblémovější, anžto mě pomalé tempo spolužáků nudilo a byla jsem pravidelně několik stránek napřed - a byv vyvolána, nevěděla jsem, kde začít číst.)

Postupem let jsem si v literatuře vyvinula vkus nejen žánrový (romantismus, realismus, fantastika), ale i dějový a gramatický. Poslední dobou mě několik knížek v jednom či více ohledech poněkud zklamalo, ale horší je, že jsem s tím zklamáním zřejmě v menšině. Bylo mi naznačeno vysvětleno, že jsem osoba literárně dosti náročná. Tak vám nevím.

Zastávám přesvědčení, že vládnout slovy, umět zacházet s rodným (případně cizím) jazykem poutavě, neotřele a prostě tak akorát, k napsání dobré povídky/knížky nestačí. To mám z četby mnoha děl na amatérských literárních serverech, kde píšou mnozí mistři slova, za jejichž slovy se ale neskrývá obsah, nebo alespoň ne mnoho.
Zárovneň si ale myslím, že vymyslet příběh, originální, promyšlený, dotažený, k napsání dobré povídky/knížky nestačí. K tomu mě dovedlo (here comes the sad part) několik knížek celkem uznávaných autorů, které mi poslední dobou padly do spárů a u kterých jsem nestačila protáčet oči v sloup nad překlepy, chybami a místy kostrbatým a nečitelným jazykem (i když posledně jmenované bývá hřích z dílny překladatelské).

Spisovatelství se nerovná popisu dějové linie, která se kreativci vylíhla v hlavě, spisovatelství je i umění zacházet se slovy, větami, jazykem a plně je využít k vyprávění onoho příběhu. Jedno bez druhého, příběh bez jazyka či jazyk bez příběhu, nestačí.
Mám pocit, že zastánci tohoto názoru jsou druhem odsouzeným k pomalému vyhynutí.

(Ale no tak! Samozřejmě že střílím i do vlastních řad. O vyprávění příběhů se snažím, ovšem rozhodně bych své příběhy neprohlásila za dokonale promyšlené ani třeskutě originální a chyb mi v každé povídce přes několikerou kontrolu taky pár zůstane; jednoduše se psaním královsky bavím. Ale když už to někdo bere profesionálně, když už se chystá vydat knížku, nezlobte se na mě, pak už si ten text zaslouží přinejmenším péči slušného korektora.)

O pozdravech

Vím, že nemám právě nejlepší paměť na obličeje, a čas od času se mi stává, že mě na ulici zdraví lidi, které nejsem schopna zařadit, ani když si k nim přimyslím skautský kroj. (V mnoha jiných případech to ovšem pomáhá.)
Poslední dobou mám ale podezření, že jen mojí pamětí to nebude, a učinila jsem tedy pokus. Výzkumná metodika byla v zásadě velice jednoduchá - usmívat se na lidi.

V prostředí koleje, kde si evidentně nikdo není jistý ničím, přiměje přátelský úsměv značnou část lidí k pozdravu (zpravidla doprovázenému mírnou hysterií, neb si přepadený chudák nemůže vzpomenout, odkud že mě to hernajs zná). A tak se uklidňuju tím, že to nebude jen mou děravou pamětí, ale i nejistotou zdravících, neb přece působím tak přátelsky a vstřícně, žejo...

Třetí pracovní teorie je, že se po republice pohybují moje dvojnice. Jedna ve škole (když jsem poprvé vkročila na ubytovací oddělení, pátrala úřednice dlouho ve starých kolejenkách, než jsem se odvážila říct jí, že ještě kolejenku nemám, což následně odůvodnila tím, že už mě tam určitě viděla). Jedna doma (jistá dáma se ke mně entuziasticky hlásila během ZVaS a ač mi důkladně vysvětlovala, že mě přece zná, nepřišly jsme na jediný styčný bod našich existencí). A jedna v Moravské Třebové (jak jsem zjistila, když se mě jedna slečna ze školy nesměle ptala, jeslti jsem tam nechodila na gympl, protože mě určitě odněkud zná).

Spojte přátelskej tuctovej obličej s nejistou optickou pamětí - a nikdy nevíte, co se vám může přihodit jenom cestou na nákup.

Nové útočiště

Tenhle rok už skončilo ledacos. Až jsem chvílema měla pocit, že jestli to takhle bude pokračovat dál, přijde ten konec světa v prosinci docela k chuti. Mezi tyhle věci se řadí i můj blog, po čtyři roky sídlící na adrese hapla.bloguje.cz.
A tento řečený rok jsem si taky s ledasčím poradila. A tak jsem se nenechala přeprat ani v téhle záležitosti. Ze starého blogu jsem přestěhovala lezecké záznamy a něco z nejčerstvější historie a dneškem počínaje se se vším všudy stěhuju do nového útočiště.
Vítejte.

Svem sem, svem tam

(a práce, kam se podívám)

Reportuju o dalším ne zcela běžném přírůstku k součtu symbolikých výškových metrů – prezentace dovedností. Jo, v pátek jsme měli irské vystoupení, a tak ke svemům za sportovní aktivitu přibyla ještě ta prezentace dovedností. A dobré to bylo, dobré. Tři tance, v žádném si nejsem vědoma vážnější chyby, všechny jsem si užívala (asi i proto, že jsem se rozhodla nekazit dojem a tančit bez brýlí, čili jsem viděla tak na okraj pódia, publikum už se mě netýkalo), obyvatelstvo koleje, které mě při návratu spatřilo v civilním osvětlení, jsem patřičně vyděsila (neb jsme byly důkladně nalíčeny ve stylu smokey eyes – a kolejáci na mě běžně nevidí šminku jak je rok dlouhý).
Jinak to ale se svemy bude bída. Tedy bylo by jich tu spousty, za knížky (i v cizím jazyce) a známky a Publikování a leccos, jenže to jsou ty kategorie 2 a 4, kam už nenacpu ani svem. Vím, že bych si to klidně mohla počítat dál a prostě mít v součtu víc, než kolik činí výška hory, ale nevím, to se mi prostě nějak nelíbí, takže se nechávám svemy padat mezi prsty.
Třeba ty za Vysokoškolské známkování, žeáno. Zítra zkouška, v úterý zápočet, ve středu druhý (a to nepočítám tu poslední salsu do zápočtu z tělocviku). Aj, učit bych se měla, učit!

A ani se mi tenhle článek nechtělo nijak zvlášť psát. Osud blogu (čili osud bloguje.cz) je nejistý, chvílemi mě chytá nutkání přihlásit se do administrace svého záložního útočiště a začít stěhovat důležité články, ale nechci opouštět loď, která se ještě může udržet na hladině.
Víte, já měla vždycky slabost pro Titanic.
(Loď, né film!)

Běžím, běžíš...

(všimli jste si, že nutkání běhat mě chytá vždycky v květnu?)

...v květnu, čili zrovna tehdy, když se s konečnou platností začne výrazně oteplovat.
A tak, když jsem šla všera tančit, se lektorka objevila v šatně a říká: "Holky, v tý tělocvičně se nedá bejt... co kdybysme si zaběhly na zmrzlinu?"
A běžely jsme. Někdo v sandálech nebo na podpatcích, protože na tanec tenisky nenosí, já v sukni, kolegyně v šatech... a jak jsem se běhání v partě vždycky bála, protože jsem se nechtěla projevit jako úplný vořezávátko, co nevydrží nic, tak tohle bylo fajn. Sekce v podpatcích totiž chvílemi poklusávala, chvílemi šla, celý hlouček solidárně zpomalil, jen já a kolegyně v šatech jsme pořád měly tendence natahovat krok a tudíž jsme běžely v čele.
Pocit vítězství je to sice zcela falešný, vím, ale zato velice sladký :-)
(Na mapě mi to dávalo přibližně kilometr běhu, zmrzlinu, dva kilometry chůze zmrzlinu dojídajíce a pak zase kilometr běhu, velmi zhruba měřeno. A není to špatná trasa, mám docela chuť si ji zopakovat.)

Talentovaná

a navíc mám vyloženě šťastnou ruku – alespoň ohledně IT

Jaro je tady a projevilo se to zřejmě tím, že mi zdivočel síťový kabel. Bez zjevného důvodu mi tu každou chvíli vyskakuje bublina s hlášením, na střídačku "síťový kabel byl odpojen" a "připojení k místní síti". Takže poté, co jsem si tak pracně vyběhávala připojení přes kabel, protože wifi tu padá jak Perseidy v srpnu, opět vítězí Spolubydla na wifi.
Když už si nějaké spojení se sítí vybojuju, můžu zabrouzdat leckams, jen ne na stránky fakulty, potažmo na školní mail. To se pak báječně dohaduje náhrada laborek, diplomka, psaní referátů a všechno, když nemůžete k ústavnímu mailu.
A tak jsem si říkala, že když už dneska ráno musím na nudný seminář z informatiky, alespoň si konečně skouknu ty maily.

Hádejte, kdo si sedl k počítači v i-karanténě z důvodu nedostatečného zabezpečení?

Berenika stříhá vlasy

Tedy ne Berenika, ale já, samozřejmě!

Jak jsem osoba mírumilovná a tolerantní, tak na vlasy jsem háklivá. (Asi se to někde vykompenzovat musí.)
Vě věku čtrnácti a půl let mi hromadně zkratovaly neurony a nechala jsem si svoje do té doby dlouhé vlasy barvy říčního bahna ostříhat k uším. Výsledek byl ten, že místo jedné spony jsem na delokalizaci vlasů z oblasti obličeje spotřebovala dvě gumičky, šest sponek a dlouhé minuty v koupelně strávené odlapáváním nespolupracujících pramínků.
Zajímavým vedlejším efektem byl fakt, že vlající vlasy zformovaly stín mé hlavy do trojúhelníku.
Od té doby mi vlasy rostou volně, tiše toužím po hřívě do pasu a když roztřepenost konečků překročí snesitelnou mez, hledám, jak při stříhání zamezit přílišným ztrátám.
Pokus první, kadeřnice. Jeden řekne pět centimetrů a z hlavy mu jich zmizí patnáct. Navíc nějak dokázala ostříhat mi konečky do rovna (holt odbornice zkrotí i moje poněkud šílené kadeře), což se mi vůbec, vůbec nelíbilo.
Pokus druhý, teta. Řeknu pět centimetrů a třikrát to zopakuju, z hlavy mi jich zmizí patnáct! Jdu se pak zkouknout do zrcadla v chatě a konstatuju, že vypadám jako kokršpaněl.
"Prosimtě..." bručí nedůvěřivě Pachatel úklidu. Pak se ukážu ve dveřích a on se rozzáří. "No jo, fakt!"
Pokus třetí, spolužačka. Už nevím, jak jsme se k tomu dostaly, ale dohoda byla jasná – moje ostříhání výměnou za palačinky s marmeládou.
Spolužačka stříhá báječně. Sice nůžkama na papír, ale báječně. Odcházím s vlasy krásně sestříhanými, sebevědomím v oblacích nad nulou a odhodláním upéct jí ty palačinky hned příští víkend.
Bohužel se to celé nějak sesypalo, přes týden to nešlo, o víkendech jsme se nemohly sejít, pak jsem na to zapomněla, no co vám budu povídat, ty palačinky jí dlužím dodneška.
Pokus čtvrtý, já. Při shánění informací o henně jsem narazila na stránku dlouhevlasy.cz a krom spousty informací na požadované téma (následkem čehož občas smlouvám barvu svých vlasů na zrzavou) jsem narazila i na návod na samozastřihování konečků. Ozkoušeno, ostříháno (metodou na úzké V), nedokonalosti se schovaly v tom, jak se mi každý pramen kroutí jinak. V porovnání všech čtyř mých pokusů sama sebe stavím na místo druhé, za spolužačku.

V zásadě chci jenom vzkázat těm, kteří mají se stříháním podobný problém – možné řešení je ve svépomoci.
Říkejte mi Bereniko :-P

---

Aktualizace 16. května: Palačinkový dluh splacen, cha!

Jak přežít

Nikoliv návod, pouze dojmy z příručky přelouskané v rámci expedičního úkolu Přežití

Zatím mám přečtenou příručku Jak přežít Alexandera Stilwella. Knížka se honosí titulem SAS tréninková příručka (SAS jsou speciální jednotky britské armády), ovšem maličko mě mate existence velice podobné knihy jménem SAS – Příručka jak přežít od Johna Wisemana. No nic, Wisemana jsem nesehnala, Stilwella ano, a jdu tedy zdrbnout jeho dílo.
Knížka se v první části soustředí na strategii nevyhynutí jedince při výskytu v pro něj drsnějších biotopech – poušť, moře, tropy, polární oblasti a hory a speciální kapitolka o živelných katastrofách. Dost rychle jsem došla k závěru, že se skutečně jedná původně o vojenskou příručku, jejíž čtenář je automaticky drsoň s pořádným výcvikem jednak v oblasti fyzičky, jednak v orientaci a podobných fascinujících vědách. Významnou součástí každé kapitoly je například návod na stavbu několika druhů úkrytů, ovšem představa mě, jak kutám ledovou jeskyni nebo tluču do země kůly, abych si v džungli vybudovala přístřešek se zvýšenou podlahou, mě dosti pobavila.
Další významnou částí prvních kapitol je seznam jedovatých a poživatelných rostlin a živočichů, často včetně tipů na úpravu. Tady je velice, velice výzmanou slabinou nedostatečnost obrázků nebo alespoň důkladnějších popisů. Zejména u rostlin je slovní popis ošemetná záležitost a tropickou kytku, kterou neznám, fakt neidentifikuju podle desetislovného popisu tak jistě, abych si ji troufla sníst. U zvířat jsou někdy popisky ještě nedostatečnější; můj osobní favorit je noticka ve výpisu obyvatelstva polárních oblastí: Sovice. Loví bělokury.
Krom toho se tyhle kapitoly zabývají i způsoby, jak získat vodu, podnebnými zajímavostmi a riziky, které z nich plynou, vhodným způsobem orientace a patřičným oblečením.
Druhá část knížky se zaměřuje na všeobecné dovednosti. Začíná kapitolou o první pomoci, která se mi místy zdá poněkud zastaralá a některé věci bych si u zkoušky ČK říct nedovolila, ale popisuje i neduhy neobvyklé, které se v naší zeměpisné šířce nevyskytují, a k mé radosti nezapomíná ani na psychiku.
Kapitola o ohních a nástrojích trpí tím samým co výčty fauny a flóry, některá zajímavá uspořádání jsem ze stručného popisu bez obrázků naprosto nepochopila. Možná je to nějaký speciální zkratkovitý kód SAS.
Orientace a signalizace předkládá mnoho způsobů dorozumění, zajímavý je výčet signálů pro komunikaci s letadlem nebo vrtulníkem – jednak série různých symbolů k vytvoření na zemi, druhak světlice a za třetí mnoho druhů mávání. Ocenila jsem i hláskovací tabulku, která se vám může hodit i ve světě prudce civilizovaném – zkuste někomu hláskovat písmenka, když ten někdo mluví mírně podivnou angličtinou a má špatný signál. Pak jsou hláskovací tabulky sierra india kilo oscar victor november echo, nemyslíte?
Kapitoly o překonávání vody a o pastech ve mě opět evokovaly představu drsného vojáka, já se svou tělesnou konstitucí nemám nejmenší šanci vyrobit padací past, ve které by srnku praštila přes hlavu kláda. Pro použití křehkých děvčat jsou tu nákresy loveckých ok, různé varianty rybolovu a sbírání rostlin. Je tu vypsaný test na poživatelnost rostlin, ale na něco takového máte čas a nervy skutečně jenom v pustině, když na jedlosti toho plevele závisí vaše další existence.
Těšila jsem se na kapitolu o lanech a uzlech, bohužel i tu postihnul nedostatek obrázků, a některé z mála obrázků použitých jsou tak zmatené, že podle nich stejně neuvážu nic. A podle slovního popisu už tuplem ne. Věčná škoda, chtěla jsem se něco přiučit.

Celkem vzato může být Stilwellova knížka zajímavé čtení, i když jsem získala pocit, že drsná dobrodružství nejsou nic pro mě. A knížky o přežití se samozřejmě čtou nejlíp po dobré večeři s hřejícím topením v zádech.
Jo, a pro ty, které šifry nebaví jako mě, případně neznají princip hláskovací tabulky? Hláskovací tabulky jsou Sierra India Kilo Oscar Victor November Echo.
PS: Z knihovny jsem si přinesla ještě jednu knížku, poněkud skladnější Jak přežít v přírodě, podepsán Clive Johnson, vydavatelství stejně jako v případě Stilwella Svojtka&Co. Náhodně ji otevřu – a co nevidím jako staré známé obrázky, kterými Stilwell dokumentoval, jak zabrzdit pád z horského svahu? Text je sice různý, ale obsahově velice podobný, jeden autor převyprávěl druhého, teď ještě vědět, kdo kterého. V tiráži žádné použitelné údaje nejsou.
Ale víte co? Johnson vyeliminoval můj oblíbený popis sovice.

PPS: Schválně jsem na stránkách nakladatelství Svojtka&Co. zadala do vyhledávání "jak přežít". Z výše zmíněných jediná, kterou vyhledávání našlo, byl John Wiseman – SAS příručka jak přežít. Mimochodem, rozsahem se z těchto tří zdá taky nejlepší.
Pro pořádek, recenzovaná kniha byla Alexander Stilwell – Jak přežít a v postskriptu je zmíněna Clive Johnson – Jak přežít v přírodě. Obojí též vydavatelství Svojtka&Co.; že se na jejich webu nedají jejich vlastní knížky dohledat ani podle ISBN mě dost zarazilo.