Hrádek u Nechanic

(jak jsem expediční dokumentaci zanedbávala, chci to teď trochu dohnat, i kdyby jenom těma zámkama...)

Na Hrádek jsme si vyrazili s rodinou cestou do školy. Z výkladu mi utkvělo několik zajímavostí: Jednak, že hrádek si postavili v tuším osmnáctém stolejí Harrachové jako reprezentační sídlo, když skoupili okolní panství a udělali z nich jednu latifundii.
Pak, že jeden z Harrachů měl budík, co střílel. Jakože malý dělo. Bohužel jsem nezjistila, kam ten budík mířil. Ale probuzení to muselo být dost ohavný.
Všechny ty zdobné kožené tapety. Stahovací lustr. Hrající obraz. Krásná schodiště.
A že se fasáda postupně přebarvuje na původní červenou. Na každé pohlednici to je jinak, a v reálu ještě inší.
***
Dál jsem najela na svůj obvyklý přísun kilometrů, obvykle mezi body kolej – škola – Tesco – náměstí, ale včera jsem byla na šestikilometrovém bloudění. Začalo to tím, že jsem si při spravování skříně vrazila do ruky třísku a neměla čím ji vyndat. Vyrazila jsem tedy pěšky do jediné galanterie, kterou tu znám, koupit jehlu. A pak jsem prošla tou ulicí na konec, zahnula za roh, a tam mi to přišlo nějaké povědomé, ale copak je v téhle ulici...?
Říkám, šest kilometrů. A byla to moc pěkná procházka.
A taky, když jsme tu byli s tou rodinou, jsme se prošli taky kousek podél Labe, což mě přimělo uvažovat, jestli ji už mám ve 14 českých řekách. Skoro myslím že ne, i když mohla bych si ji bývala zapsat po Českém středohoří. Jestli jsem byla tak prozíravá, nevím, a staré ExpeDy z Nangáparvatu a Cho Oyu tu nemám. Zjistím.
Ale stejně měřením vyšlo najevo, že na tenhle úkol nestačí zatím ani procházky Hradcem, ani úsek Kuks – Stanovice. (Možná leda kdybych to směla sečíst dohromady.) Takže někdy budu muset udělat procházku kolem řeky delší, a pak o tom podat zevrubnou zprávu. Zatím hore zdar!

Fotodokumentace z Kuksu

(Abych vůbec nějakou fotodokumentaci měla. Pravda, není to moc dokumentace...ale fotky to jsou. Aspoň půl úspěchu.)

Rozepisovala jsem se o muzeu a z něj nemám ani fotečku, protože tam se fotit nesmí. Ale něco z obodovaného vám přece jenom ukázat můžu. Když jsem totiž sešla z toho mizerného značení a zabloudila v lese hledajíce Betlém, když se přede mnou objevila Studna Jákobova, zmohla jsem se jenom na stisknutí spouště. Hleďte:

Kuks je známý hlavně kvůli Braunovým sochám Ctností a Neřestí. Tvrdili mi, že když člověk ty sochy fotí, každá fotka vyjde hezká, že na tom není co zkazit. Dokázala jsem, že to není pravda, vždycky je co zkazit, ale přece jenom se mi pár pěkných povedlo. Třeba Víra (ze Ctností), Lstivost (z Neřestí) a anděl:




 

 Na Ctnosti a Neřesti je vážně úžasný pohled, ať už za denního světla...

...nebo jindy.

(Dobře, tohle nejsou přímo Neřesti, ale jedna méně známá série Braunových soch. Ale i tak...)

Celý Kuks je v barokním slohu, a pobyt na Kuksu mě naučil si baroka všímat a oceňovat ho. Nový rozměr pro mě dostalo baroko jednoho večera cestou, ehm, z hospody. Jak jsem tak tápala po schodech a terase před kostelem, pokoušela jsem se o nemožné, vyfotit pocit a atmosféru. Technicky jsou ty fotky dost mizerné (skoro jako kdybych to pivo nevypila já, ale foťák), ale genius loci zachytily. Skoro.

 Mojí asi nejoblíbenější kusskou budovou je kostel. Jeho výzdoba hází při nasvícení zvláštní stíny, které (a nejsem jediná, kdo si to myslí) vypadají skoro jako obličej. Já jsem ovšem jediná, které se výraz toho obličeje zdá z každého úhlu jiný. Ze zámeckých schodů, kdy ho mám pěkně zepředu, mi připadal skoro vlídný, zprava ze svahu nad řekou trochu připomínal Munchův Výkřik. No, a v tenhle barokní večer...

A když už jsem byla v tom focení, vyblejskla jsem si i svůj autoportrét.

Já se na Kuks vrátím... protože se mi tam vážně líbilo. Vám ne?

Kuks a Kratochvíle

(doháním resty v expediční dokumentaci)

Obojí spadá do nedávno zmiňovaného úkolu Setkání s uměním.
Prvně se jedná o České farmaceutické muzeum v hospitálu Kuks a o Betlém, sérii soch a reliéfů Matyáše Bernarda Brauna v přilehlém lese.
ČFM je, pokud vím, jedinou institucí svého druhu u nás. K původní kuksské barokní lékárně (už jenom ta fakt stojí za vidění, původní zařízení z roku 1750 je nádherné) časem přibylo zařízení z novějších lékáren, tovární stroje, pomůcky pro přípravu léčivých přípravků, úžané sbírka krásně zdobených nádobek na léčiva a vůbec spousta zajímavých věcí. (Uznávám, u mě je to trochu profesní deformace. Však mi taky nestačilo nakouknout jednou, dělala jsem tam dva týdny průvodkyni.)
Betlém zhotovil Braun na zakázku pro hraběte Šporka, který si v údolí Labe budoval kromě hospitálu, kostela a krypty taky zámeček a lázně a zachtělo se mu jakési přírodní galerie, kdy člověk jde lesem, je si skoro jistej, že už totálně zabloudil, a najednou prsk!, a před ním barokní sousoší s biblickým motivem!
Alespoň tak jsem to tedy měla s Betlémem já, našla jsem ho až napodruhé a jen náhodou. Z červené značky jsem sešla na podezřelé lokální značení, které se mi po chvíli taky ztratilo z dohledu, prohledávala jsem úplně nezajímavý lom v naději, že právě tam Betlém bude, když jsou to jediný skály široko daleko, a už jsem se chtěla potupně vráti po vlastních stopách, když se přede mnou objevila Studna Jákobova. Inu, po všech stránkách zajímavý zážitek.
(Úmyslně do svemového hodnocení nezahrnuju samotnou prohlídku hospitálu. Není to tím, že by se mi svemy nehodily, je to tak nějak úplně marné a neefektivní gesto, jež ale stejně udělám. Jde o to, že na hodnocení návštěvy Kuksu prostě úkol není. Kuks není ani umělecká galerie (tedy některé prostory možná taky, ale tam jsem nebyla), ani muzeum (s výjimkou ČFM, ale to jsem si bodovala zvlášť), ani hrad, ani zřícenina, tvrz, či hradiště, a co je nejdůležitější, Kuks není zámek! Kuks je hospitál, špitál, nemocnice řízená řádem Milosrdných bratří. To ovšem lidem uniká a dlouze si nechají vysvětlovat, že Kuks není zámek, zámek byl tamhle na druhém břehu, ale dneska z něj zbyly jenom schody, tohle je hospitál, fakt! I já sama jsem tohle vysvětlení kolikrát papouškovala, je to refrén v životě průvodce na Kuksu: Kuks není zámek! A tudíž za něj nejsou svemy.)
 ***
A druhým objektem, který si tu chci zdokumentovat a doporučit, je renesanční zámeček Kratochvíle. Pamatuju si, že je to italská renesance, dokonce snad čistě jen to. Pamatuju si, že Vilém z Rožmberka dal ten plac Jakubovi Krčínovi, kterej si na něm postavil zámeček, ten se Vilémovi zalíbil a vzal si Kratochvíli zase zpátky. Pamatuju si, že interiéry jsou zdobené krásnými reliéfy, hlavně různá symbolika a pak antické výjevy. Pamatuju si, že tam žil Petr Vok. Ale úplně nejvíc mě uchvátila zahrada. Ne ta perfektní ve francouzském stylu, ale za vodním příkopem záhonky bylinkové i okrasné, i když hlavně bylinkové, na kterých jsem si zase pocvičila botaniku. Jo, na Kratochvíli se mi líbilo.

Další kousek expedice

jelikož jsem dokončila expediční úkol Peníze

Ten říká, že svoji expedici musíme být schopní zajistit i finančně, tedy vydělat si chechtáky a získat nějaký ten sponzoring. Nejdřív jsem z toho byla lehce zděšená, protože jsem si nebyla schopná ani jedno představit v praxi, s brigádou mi to ne a ne vyjít a sponzoring, to mi hlava nebrala už vůbec.
Ale rok se s rokem sešel, a já najednou brigádu měla. Kolegové se mě ptali: "A jak tě to napadlo, jít k nám dělat průvodkyni?" A já odpovídala: "Ale...v lednu mi to tak ňák přišlo jako výbornej nápad." A když pak vyzvídali, jestli toho nelituju, hrdě jsem prohlásila, že vůbec.
Když se konečně dořešily problémy kolem chyb v mojí smlouvě, dorazila mi pak na účet i výplata.
Až pak jsem se zamyslela nad tou částí "sponzoring". A vzpomněla jsem si, ke svému nadšení, jak jsem loni vyráběla letáčky na jednu akci (to byly ty, které jsem si bodovala do úkolu Propagace), a vyžebrala si jejich namnožení zdarma. To je sponzoring, ne?
Takže jsem obě části splnila. A jelikož jsem celkový limit pro splnění úkolu přešvihla asi pětkrát, znamená to, že z tohohle úkolu – nakonec asi jako jediného – získávám plných čtyři sta svemů.
No, já se prostě chtěla chtěla pochubit... O:-)

Cesty šumavské

čili Hapla se zase vzchopila a vyšplhala na Ká Dvojce o kousek výš, a že to trvalo, že?
Zaprvé, aby bylo učiněno zadost vrcholové dokumentaci:
Úkol V0309-3-D (2, 3) Zříceniny, hrady, tvrze, hradiště – skutková podstata naplněna návštěvou hradu Kašperk. Dojmy? Silné. Mlha, jemný déšť, vítr, zima, Klostermannovská Šumava. Trasa, kterou jsem po hradě absolvovala já (jsou celkem dvě, ty trasy), je spíš vyprávění ze života Karla IV. a okrajově dalších potentátů, ale hrad je pěknej, opravenej, a konečně se našla osoba dost nerozvážná na to, aby mi půjčila do ruky meč, takže spokojenost naprostá. (Ona osoba byla naštěstí dostatečně nedůvěřivá, takže ten meč nebyl ostrej. Ale stejně. Když se člověk snaží psát fantasy o slečně s mečem u pasu, každá zkušenost dobrá.)
Úkol V0203-6-D-(2, 4) Setkávání s uměním - Hurrá, já věděla, že zámky, muzea a výstavy se taky podle některýho úkolu bodujou! Tedy, zámek jsem na Šumavě nestihla (ale příležitostně povyprávím o Kratochvíli), leč muzea hned dvě.
První bylo v Kašperských horách, a to muzeum hraček. Nezaujatému pozorovateli by pravděpodobně půda plná hraček mohla přijít poněkud nudná, ne tak ale mě. Jen jsem si připadala strašně stará, když jsem stála u vitríny a jásala: "...a takovýho beránka jsem měla taky!"
Druhé muzeum bylo pak v Dobré Vodě, konkrétně muzeum Šimona Adlera, zřejmě v jeho rodném domě. Muzeum je zaměřené na židovství, leč bez jakéhokoliv výkladu, pouze se stručnými popisy. Myslím, že kdo o sionismu neví nic nebo ví málo, muzeum ho neosloví. Ve starém skautském deníku mám poznámku, že jsem v Dobré Vodě "byla v muzeu netuším koho. Jenom vím, že u matury prolít z angliny." Dotyčný dokument jsem už teď bohužel nedohledala. Buď, a nebo to bylo jiné muzeum.
Co jsem nepochopila, je předposlední místnost muzea, naprosto netematicky na téma "Šumavská krčma" (viděla jsem hospody s mnohem šumavštější atmosférou a navíc v provozu, nevím, o co se snažili) a už naprosto mi uniká smysl místnosti poslední, prý zachycující jakýsi osudový okamžik mezi Šimonem Adlerem a jeho buď otcem nebo synem, teď z hlavy nevím. Vzhledem k tomu, že ve pěkně, let na svou dobu standartně zařízené světnici není ani noha, ani náznak, ani nic, dohodly jsme se nakonec se spolunávštěvnicí cynicky, že místnost ukazuje okamžik, kdy k oné události došlo, leč místopisně že k ní došlo někde úplně jinde.
Chvíli jsem rozpačitě ohryzávala tužku nad návštěvní knihou, neboť jsem chtěla zanechat milý vzkaz (Takové je od dob mého vlastního průvodcování v muzeu moje předsevzetí – bude-li mi průvodce sympatický, zanechám pozitivní vzkaz, ať má radost. Já ji vždycky měla. Ale, hernajs...na Kašperku jsem zapomněla. Slečno průvodkyně – hezké to bylo!!). Nakonec jsem napsala, že Muzeum má genius loci. Nic lepšího jsem nevymyslela.
(A pak je v Dobré vodě ještě kostel sv. Vintíře se skleněným oltářem, křížovou cestou a teď nově i s Betlémem a sochou sv. Vintíře. Tenkrát zamlada jsem v něm byla taky a moc se mi tam líbilo, kostel měl zvláštní atmosféru a skleněný oltář mi připadal nádherný. Jenže pokrok nezastavíš; dneska jsou oltář, Betlém a socha trochu necitlivě prosvícené zářivkami a atmosféru to úplně zkazilo.)
No, a pak mnohé kilometry, nachozené podél Hamerského potoka, na pláních kolem Paští a Sotdůlek a tak. Krásné to bylo.

A zadruhé...co jsem to chtěla zadruhé?
Už se těším, že napíšu něco o školní praxi, kterou si zrovna odbývám, ale to radši, až odtamtud budu bezpečně pryč. Zatím na...viděnou ne, slyšenou ne...počtenou?

No toto tedy...

I na symbolické osmitisícovce se člověk dočká věcí
Zkoušku z kytek jsem udělala, sice mizerně za tři, leč udělala, takže můžu materiály s klidem zamknout do skříně. Další zkouška mě čeká až za dva týdny, a že zítra píšu zápočet? Hmm... (Podívala jsem se na modelové zadaní a přišlo mi nějaké jednoduché. V tu chvíli veškerá vůle studovat vyvanula oknem.)
Takže jsem začala dělat inventuru v lezeckých tabulkách. Doplnila jsem kilometry za Cestu kolem světa, a následoval údiv číslo jedna. Je to sice za období, kdy jsem už moc na velké"turistické" akce nejezdila a kilometry se tudíž skládaly hlavně z různých pochůzek po městě (na mapy.cz už mám slušnou řadu nejzadávanějších výrazů, hlavně naše domáci adresa, škola a kolej, od kterých měřím nové a nové trasy). Přesto koukám, že se za dva roky blížím tisícovce kilometrů. Kolem a kolem vzato, není to moc, ale stejně takhle sčítnuté na kupě je to fascinující číslo.
Udělala jsem si pořádek na listě věnovaném Expedici 80 (tvořila jsem ho v nějakém nesystematickém a navíc barevném záchvatu, takže to dalo docela práci) a rozhodla se sčítnout si nachozené kilometry a schody do úkolu Fyzička. Jen kilometrů mám za expediční období 404 (což je, ehm, za rok...to už není tak fascinující číslo...). Vzhledem k tomu, že maximální zisk pro expediční úkol je 400, vlastně to znamená, že jsem tam. Nebýt toho, že musím z výběru úkolů absolvovat nejméně čtyři, jeden nestačí.
Když jsem se k tomu pokusila přisčítnout schody, spadnul mi OpenOffice, takže jsem se výsledku nedobrala, ale stejně, na nějakou stovku to odhaduju. (Pozor, svem je za padesát schodů. Pět tisíc schodů, to tedy zní.)
No, prostě, nějak se mi nechce věřit, že zatím jedniný expediční úkol, za který získám plný počet bodů, bude zrovna fyzička.
Tak jo, jdu zase lézt. Hezký den!

UPDATE: Po urputném boji s funkcí Subtotal (zvítězila) a filtry (to jsem vyhrála já) se mi podařilo nasčítat ty kilometry a schody vyfiltrované, tudíž snad spolehlivěji, protože klikat buňku po buňce, to člověku kolikrát ulítne ruka.
U schodů jsem se ručně sekla jenom asi o osm svemů, to by bylo v toleranci. (Filtrovaných mi vychází 153, krát padesát, to máme 7650 schodů.) Ale kilometrů mi ve filtru vyšlo 479, což je o flák cesty víc, než jak jsem to spočítala z tabulek Cesty kolem světa. (Ano, do Cesty kolem světa to drobím ručně.) Takže si říkám, počítat do Cesty ty filtrované hodnoty, když ani nevím, kde jsem to nachodila, nebo nechat co mám, s pocitem, že přicházím o sedmdesát kilometrů, které by mi zrovna v tomhle okamžiku pomohly přehoupnout se přes tisícovku... ach jo.

Pod svícnem bejvá tma

neboť hecuju ostatní, tvořím grafy, tabulky, denně kontroluju stránky, ale můj svemový příspěvek se tenčí...
...ale pořád lezu! (To jen tak na okraj.)

Áách, moje hlava zmatená, ubohá. Plazím se po schodech a kilometrech svem za svemem, kategorii 2 už jsem si samozřejmě přeplácala, takže ta kompletní Twilight sága v originále mi na hoře bude vcelku k ničemu. Na velikonoce jsem propadla voskovému šílenství a zdobila jsem kraslice, dokonce jsem si je i spočítala a zaznamenala (!!), leč nestihla jsem se vyfotit, takže snad v konečném zúčtování budu muset tu fotodokumentaci zabalit, protože žádnou fakticky nemám. Uvrtala jsem se do soukromé finanční krize, takže silně uvažuju o tom, že bych si zavedla finanční deník, úkol zhlavynevémkolik...
Ještě jeden nápad mě ale osvítil. Spolužačce diktuju poznámky z přednášek, na kterých chyběla. (Píšu tak příšerně, že to po mě není k přečtení.) S tou vší latinou a přemýšlením a vysvětlováním okolo...aspoň malej dobrej skutek za to?

...kolikáté že hlášení?

(A započítala jsem si to, které jsem hlásila správci nových stránek, tedy sobě? Ej, pod svícnem bejvá tma.)

Tak tomu nebudete věřit...celý březen (a kus února k tomu) mám zapsané jenom svemy v kategorii fyzička. A zrovna já... Je to tedy jenom za schody, kilometry a tréninky, ale stejně, svem ke svemu, a jednou na tu Čchokori vylezu. (Chtěla jsem sice pokročit s EX80 úkoly, ale nechala jsem doma ExpeD, kde mám expedici hezky rozepsanou a připravenou...už zase...) Vychází mi to tedy za tu dobu jen stovka, a to ještě necelá (o dva...ale nožky po tréninku bolí tak, že po schodech už běhat nejdu, pardon.).
Abych se posunula jinde, dovolte mi, abych si tímhle článkem posloužila místo ExpeDu a zdokumentovala knížku, kterou jsem přečetla. (Jak se znám, tak než mi přijde pod ruku ExpeD, zase zapomenu, že ji chci zapsat...)

Dan Brown: Ztracený symbol
Další dobrodružství symbolologa Roberta Langdona, tentokrát (skoro) doma ve Washingtonu. Luští neuvěřitelné množství symbolů na jedné malé věci (jako obvykle), pronásledován policií (jako obvykle) na objednávku zločince (jako obvykle, jen s tím rozdílem, že tentokrát vědomě.) (Porovnávám s Šifrou mistra Leonarda.)
Když se nad tím takhle zamyslím, dějová linie nepřekvapí. Ale coby člověk, který by moc rád a neumí to, musím prostě ocenit komplikovanost, různé vyprávěcí roviny a komplexnost příběhu. Byť je místy dosti morbidní, Brownovo rochnění se v nejrůznějších symbolech, tradicích a rituálech se mi příjemně čte. (A fakt je, že už dlouho se mi nestalo, že bych nějakou knížku opravdu zoufale nechtěla odložit. Jak jsem někomu říkala před cestou do školy... Ve vlaku bych se měla učit latinu – ale hlavního hrdinu zrovna topí, tak myslím, že na ni nedojde.)
Připadá mi to jako knížka dosti prvoplánová, ale pro krátké večery po osmihodinových laborkách a psaní protokolů přesně ten druh oddchové literatury, který mi sedne.
Osmdesát svemů je doma, díky za pomoc :-)

K2 - zkouškový skok

Tisíc svemů a práce na stránkách

I poslední zkoušku, jak ráda hlásím všude možně včetně stránek Skunipy, jsem zdárně udělala (za dva, a to i s rytmem stepek v hlavě – no nejsem já úžasná? :-)), takže si připisuju tisícovku svemů za úspěšně dokončený semestr. Opět se mi začíná nebezpečně plnit kategorie 2, ale což, hlavně že stoupám. Přidala jsem k tomu pár expedičních svemíků do Komunikace, nějaký ten Osobnostní rozvoj za vystupování na ukázkové hodině irských tanců a pár schodů.
Co je ale pro lezení všeobecně nejdůležitější, konečně jsem uvedla do přibližně funkční podoby stránky Cesty ke hvězdám. Říkám si, že bych jim mohla vyrobit ještě klikací ikonku tady u sebe, jako jsem to měla pro Skunipu a časopis, ale potom, co se tyhle moje majstrštyky kamsi vypařily při čachrech s designem, se do toho nějak nehrnu. Uvidím. Hlavně aby fungovaly stránky, ikonka neikonka.

There isn´t a mountain so high

čili Dosti již bylo aklimatizace, razíme k vrcholu!
Tak, a je to tady. Se štěstím jsem napsala všechny zápočty, doplnila poznámky, ze kterých se zítra začnu šrotit na pondělní zkoušku, a za odměnu jsem si nadělila volný večer.
Zatím ho trávím prohledáváním webu Skunipy a slíděním po úkolech, ze kterých by mohl na Ká Dvojce nějaký ten svemík kápnout. A protože když prší, tak leje, vylezla jsem asi o půl kilometru. Hlavně zásluhou expedičních úkolů Komunikace a Informatika a pak taky stovkou svemů, které jsem si slíbila přidělit, když napíšu zápočet z latiny. (Hele, ale nekoukejte na mě takhle. Sto svemů je, když se člověk za měsíc naučí sto slovíček. Já si je přidělila za semestr, ve kterém jsme probrali dvanáct lekcí. Sto slovíček je v samotné lekci dva. Pravda, patří k nejobsáhlejším, ale stejně. A hlavně patří k těm, které jsem se ještě poctivě dřela nazpaměť, dokud jsem je neuměla i pozpátku.)
Čili asi tolik.
A, abych nezapomněla, na dokumentaci svojí EX80 Lambá Pahár jsem si založila novou rubriku. Berte to jako způsob, jakým se motivuju k získávání svemů.
(Navíc doufám, že by taková dokumentace mohla nakonec platit nejen do úkolu Expediční dokumentace, ale taky do Informatiky, do té části "ve spojitosti s EX80 napíše alespoň dvě stránky textu.")
A protože na letňák si sem určitě vezu foťák (Tentokrát už ale vážně! Doopravdy! :-), snad se zájemci dočkají i fotodokumentace :-)
Docela mě to mrzí, že jsem skoro půl roku nelezla. Není to to, co jsem měla v plánu. To bylo tou aklimatizací na vejšce a novými dojmy a spoustou práce a...a... a už si přestanu hledat omluvy a půjdu zase lézt :-)

Lambá Pahár potřetí

Trocha nostalgie, zbytky energie

Tak jsem se zase zamyslela nad tím, že tenhle blog jsem původně propagovala jako lezecký. Že jsem slíbila vypracovat plán realizace projektu Cesta ke hvězdám. (To zní ale vznešeně, co? Ve skutečnosti to znamená jeden brainstorming a spoustu ujišťování, že po zkouškách na to vlítnu.) A že jsem se vlastně po matuře dala do zdolávání Ká Dvojky.
Takže jsem zase oprášila tabulky svemů – to šlo – paměť na to, co zhodnotitelného jsem dneska a včera a předevčírem vykonala, a nasčítala z toho nějakých pětadvacet svemů. (Částečně je to tím, že jsem zase trochu ztratila přehled o každodenních úkolech, ale hlavně je to tím, že nic nedělám.) Ale co. Začít se nějak musí a audaces fortuna iuvat.
A jestli úspěšně dodělám semestr, čeká mě za to tuším tisícovka.
Teda svemů.
Jestli ho úspěšně dokončím, což se nezdá být tak jasné, ale což. Zkusit se má všechno, aspoň budu vědět, po čem mi bylo špatně.
|Pokud nevíte, o čem to melu – mrkněte na Vrcholy ;-)