There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

neděle 30. srpna 2009

Lapena kouzlem Edinburghu

tak, že jsem se málem nevymotala

Do Edinburghu nás vypustili vybavené dvěma informacemi. Zaprvé – Támhle (mávnutí rukou kamsi za záda) je Edinburghský hrad, tam se za dvě hodiny sejdem. Zadruhé – V Edinburghu stojej na každým rohu dudáci, to určitě nějakýho potkáte.
Tak jsme vyrazili dolů po hlavní třídě, Royal Mile. Ne že by nebylo na co koukat.
Obchod se suvenýry vedle obchodu se suvenýry, a všude prodávají ty samé laciné kilty, tartanové čepičky, trička se skotskou vlajkou, plyšové psy (černé skotské teriéry a bílé West Highland white terriery, čili bílé teriéry ze Západní Vysočiny) miniaturní lahvičky whisky. Semtam nějaká taverna či golf shop, sympatické kamenné domy, úzké uličky vedoucí hluboko mezi ně.
Pak jsme odněkud zaslechli dudy. Plni naděje šli jsme po zvuku... byl to přehrávač z jednoho obchodu se suvenýry.
Zklamaně jsme se vrátili k courání po Royal Mile. Cestou jsme potkali britského filosofa Johna Humea, který demonstroval vskutku filosofický klid.
Pak se znovu ozvaly dudy.
Opatrně jsme šilhali kolem, abychom zase nenaletěli nějakému Souvenir shopu. Zdroj dudání nebyl v dohledu. Tak jsme znovu zklamaně pokrčili rameny a znovu zamířili dolů po Royal Mile. A tam stál. Dudák. A dudal, až se Highland zelenala. A vedle něj se střídali turisti, kteří prostě museli mít fotku s pravým skotským dudákem pořízenou za zvuků pravých skotských dud.
Chvilku jsme poslouchali a pak se vydali zase dál. Objevili jsme Holyroodhouse, oficiální skotské sídlo královny, budovu skotského parlamentu a hezkou fontánu, u které jsme se po způsobu českých turistů (rozlámat přinesenou bagetu a přikusovat sýr) naobědvali.
Pak jsme to chtěli vzít zpátky jinou cestou, načež jsme se s tatínkem děsivě pohádali. Tatínek měl totiž s sebou turistického průvodce vydaného za dob těžkého komunismu, v něm nalistoval mapu Edinburghu a po mně chtěl, abych se podle ní zorientovala. Já sice dlouho protestovala, že ten plánek je divnej, že ty ulice jsou úplně jinak, a proč bych vlastně měla věřit komunistickému průvodci, ale všechno marno. Takže jsem nás po dlouhém zkoumání pochybného plánku zavedla k městskému hřbitovu a zadnímu traktu obchodů.
Když dlouho nekončil ani hřbitov, ani zaneřáděné dvorky, rozhodl tatínek, že se vrátíme, a zkroušeně přiznal, že taky nechápe, proč komunisti vydávali průvodce po zemi, do který se nesmělo.

Druhým edinburghským dějství byl Edinburgh Castle. S vědomím, že máme na celý velký hrad jenom hodinu, jsme se na něj vrhli jako kobylky a prohlíželi, co kde bylo.
Dělo, ze kterého se sřílí vždycky přesně v jednu, každý den kromě neděle. (Hádejte, co bylo zrovna za den. Jo, správně.)
Muzeum skotské kavalerie. (Hezký obrázky.)
Skotské korunní klenoty. (Nad tou věží vlál Uninon Jack, vlajka Spojeného království. Přitom kdybych na jednom jediném místě opravdu čekala tu skotstkou se svatoondřejským křížem, bylo by to tady.)(Stráže tam sice vypadaly nebezpečně, ale nakonec se s nimi dalo docela dobře popovídat.)
Komnaty Marie Stuartovny čili Mary, Queen of Scots. (Nežila si špatně...)
Výměnu stráží.
A došel čas. Pokračování příště v Edinburghu.

čtvrtek 27. srpna 2009

O skotské whisky

V distillerce stála a pořád jenom překlá-, překlá-, překládala...
Ve Skotsku je whisky všude. Neprojedete vesnicí, aniž byste potkali ceduli s nápisem "Distillery", čili palírna, a co chvíli narazíte taky na nějaký specializovaný obchod s whiskou. Prostě jet do Skotska a nesetkat se s whiskou je výkon. Mezi mými společníky výkon nadlidský, neb nějaká ta lahvinka kolovala často. Inu, měli dovolenou.
Do tajů výroby whisky jsme byli zasvěceni ve Strathisla Distillery, součásti skupiny Chivas Brothers.
Na tomto místě si dovolím trochu teorie. Skotská whisky se vyrábí dvojí destilací z ječmene, pak se nechává zrát v sudech, nejčastěji po bourbonu. Pravá skotská whisky musí zrát alespoň tři roky v dubových sudech na území Skotska. Výsledkem je pak tzv. single malt whisky, čili sladová whisky, prostě to, co je v tom sudu. Malé distillerky se ovšem živí hlavně prodáváním své whisky "míchačům", kteří z různých single whisek míchají míchanou whisky – blended whisky. Blended whisky je např. Ballantines, Chivas Regal (její součástí je singlemaltka ze Strathisla) nebo Johnnie Walker.
Ve Srathisla nás uvítali sympaticky ochutnávkou dvanáctileté Chivas Regal, pak nás rozdělili do skupin a nahnali na prohlídku palírny.
Rychle se ukázal problémek – naše překladatelka byla poněkud společensky unavená a výklad průvodce nestíhala překládat. Já jsem neudržela svojí hubu nevymáchanou zavřenou a dost nezdvořile jsem jí překlad doplňovala. Inu, stalo se, co se stát muselo. Komu by se taky líbilo, když ho o kolik let mladší osoba opravuje. Takže jsem najednou stála vedle průvodce já. Stihla jsem se ještě zběžně pomodlit, abych rozuměla, a už to jelo. Kvašení, to vcelku šlo, až na odborné termíny. Dvojí destilace byla hračka, z hodin fyziky jsem si pamatovala dost, novinka byla pouze dělení destilátu na "hlavu", "srdce" a "ocas". Kámen úrazu nastal, když průvodce vyslovil zcela nevinnou větu, že "From this moment this product is taxable, and therefor is has to be locked."
Já rozuměla každé slovo. Ale vážně mě nenapadlo, že uprostřed fyzikálních procesů najednou jen tak mimochodem poznamená, že od týhle chvíle je whisky zdanitelná.
No nic, to byl první překladatelský kiksík, a přesunuli jsme se do skladu. Přeložila jsem všem varování, že uvnitř nesmí fotit, protože od jiskry z foťáku by se mohly vznítit ethanolové výpary. (A že jich tam bylo. Kdyby byl člověk ve skladu delší dobu, opil by se, jenom jak by dýchal.) V klidu a míru jsme si popovídali o tom, proč se na sudy používá zrovna dubové dřevo a proč se whisky dává do už použitých sudů, a zvládli jsme i nízké regály (aby se se sudy dalo manipulovat ručně). Zaváhala jsem až u tří zákonů pro výrobu skotské whisky – čili alespoň tři roky, dubové sudy a ve Skotsku. Jak jsem se na to zuřivě soustředila, jeden mi unikl. Hádejte který?
Ano, ten o Skotsku.
Na třetí překladatelský kiks už naštěstí dojít nestihlo – průvodce nás zavedl zpátky dovnitř, poděkoval za pozornost a donesl nám další ochutnávku – dvanáctiletou Strathisla. A tatínek dojatě zamáčkl slzu v oku a pravil, že mých dvanáct let jazykového vzdělání nebylo nadarmo.
Tak jsme si na to připili.