There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

neděle 27. července 2008

Výstup na Nangáparvát

A je to tady. Dívám se na svět z vrcholku Nangáparvatu. Alespoň obrazně. A jak to vlastně bylo od začátku?

Vrcholy mě zaujaly, když jsem si předplatila Skauta – Junáka, ale ze začátku jsem neměla v úmyslu lézt „oficiálně". Chvíli jsem si úkoly tvořila a hodnotila sama. Pak mě ale zlákala možnost nebýt na to sama, a přece jen jsem se zaregistrovala. Na Skunipě se pohybovala spousta lidí a já jsem měla báječný pocit, že jsem se k tomuhle projektu přidala.
Nangáparvat jsem si za „svoji" horu nezvolila náhodou. Věděla jsem, že tahle osmitisícovka si vyžádala nejvíc obětí, a rozhodla jsem se, že já tuhle horu prostě dostanu. Ale stejně nejdřív hora dostala mě.
Zájmů bylo hodně, přístupu na internet málo, neměla jsem nové úkoly a nemohla jsem psát hlášení. Nakonec jsem poztrácela tabulky se svemy, z ExpeDu se stal poznámkový blok a bylo po lezení.
Pak jsem k Vánocům 2006 dostala připojení na internet a v únoru jsem na měsíc lehla se zánětem dutin. Vzala jsem to jako druhou šanci a začala jsem se na Nangáparvat drápat od začátku. Stahovala jsem si úkoly, vyrobila si tabulky v Excelu, snažila jsem se plnit alespoň ty úkoly, které se daly splnit v pohodlí vlastní postele. Ze začátku jsem měla spoustu svemů za četbu, protože jsem v knížkách ležela od rána do večera. Za poměrně krátkou dobu jsem vylezla první tisícovku, což mi dodalo energii. Vedla jsem družinovky, jezdila na výpravy, chodila, lezla do schodů, dál četla a dělala spoustu dalších věcí. Vypadalo to, že bych se k vrcholu mohla dostat sice pomalu, ale jistě.
Jenže Hapla míní a život mění. V květnu jsem se zúčastnila lesního kurzu. Měla jsem spoustu jiné práce a přemýšlení. A lezení znovu ustoupilo do pozadí.
Do třetice jsem se do toho dala o posledních Vánocích. Tentokrát jsem měla veškerou dokumentaci, takže jsem navázala na předchozí tři tisíce svemů. Vlastně jsem neplnila skoro žádné „zvláštní" úkoly, hodně svemů jsem získávala prostě tím, že jsem věděla, jak je z běžného dne vytáhnout. A znovu jsem pomalu a jistě lezla.
A zlom nastal v květnu. Skládala jsem zkoušky FCE a Kyb mi prozradil, že bych za ně mohla dostat 1000 S (pokud by se mi ovšem povedlo je složit...). Přiznávám, je to materialistické, ale došlo mi, že těch 1000 S na Nangáparvatu neuplatním, protože spadají do kategorie, ve které mám svemů nejvíc – tou dobou už tu požadovanou čtvrtinu. Rozhodla jsem se, že zkusím na Nangáparvat vylézt dřív, než dostanu výsledky z FCEček. Vrhla jsem se do toho po hlavě. Plnila jsem protomy, hledala jsem další a další úkoly. Dala jsem se do plnění Maratonu. Na táboře jsem div nevypustila duši – i když tam byly svemy až druhotná motivace.
Povedlo se mi to – jsem na vrcholu Nangáparvatu. Ale Maraton ještě nemám doběhnutý, možná budou nějaké ty svemy z FCEček a hlavně si život bez Vrcholů už nedokážu představit. Lezu dál – na Cho Oyu.