Běhám, běháš, zírají

cesta k vrcholu vede přes Marathon

Jedním z nesčetných úkolů v Cestě k vrcholu  je Marathonský běžec. Celkem jednoduchý úkol, denně 42 dní za sebou uběhnout 800m. Reálné i pro takového odpůrce sportu, jako jsem já. Tak jsem se do toho dala.
Snad každý den potkám na ulici nějakého běžce, jak pomalu, ale vytrvale a soustředěně kluše k cíli, jímž je pravděpodobně skvělá fyzická kondice. Profesionálně vypadající ohoz, speciální běžecké boty, odhodlání, které ho žene dál, a lhostejnost, kterou ukazuje vůči nám ostatním, televizním existencím, jejichž největší sportovní výkon je dobelhat se z bytu na parkoviště. Běžci mi vždycky připadali jako svého druhu elita a cítila jsem se zabředlá hluboko v bahně konzumní televizní společnosti. Tímhle úkolem jsem s tím zkusila něco udělat.
Pořád jsem si ovšem nepřipadala jako běžec, když jsem si obula staré tenisky a nejistým klusem vyrazila. Jako na potvoru nebyl samozřejmě kolem jediný příznivec běhání, zato se to všude jen hemžilo zamilovanými páry vyfiknutými na schůzku, důstojnými pány vracejicími se z obchodních jednání a rodinami na idylické podvečerní procházce. A nikdo na sobě neměl vytahaný tričko a starý tenisky; nikdo nelapal po dechu, protože nasadil moc rychlé tempo...nikdo se nevybičoval udělat něco pro sebe. Ha. Já jsem z nich nejlepší.
Tímto samozřejmě nechci vyjadřovat negativní postoje k běžcům, zamilovaným párům, rodinám ani komukoliv dalšímu, koho jsem zmínila. Jedná se pouze o bezprostřední zachycení pocitů z jednoho úhlu pohledu, zcela vytržené z kontextu. Mír, lásku a běh všem ;-)

O výzvách, odhodlání a hoře

aneb Jak se škrábu na Nangáparvát

Jo, čtete dobře, momentálně lezu na Nangáparvát. (to pro ty, kteří neví, o co jde)
Jo, čtete dobře, stále ještě lezu na Nangáparvát. (pro ty, kteří to vědí...)
Cesta k vrcholu je skautský projekt, nebo by se dalo říct hra. Nebo výzva. Nebo životní styl. To ať si ohodnotí každý podle sebe. Podstatou je, že člověk za nejrůznější úkoly sbírá body, a každý bod je jeden výškový metr na symbolické osmitisícovce. Jednoduché, není-liž pravda.
A teď si představte, že ty úkoly neustále přibývají, čtyři, pět nových každý měsíc, a to tuším šestým rokem. Obrovské množství aktivit. Na zdolání té své hory potřebuje člověk něco přes osm tisíc bodů, a to už je taky slušná hromádka. Dá se nastřádat za dva měsíce, dá se s tím patlat rok i déle (přiznávám bez mučení, já patřím do té druhé skupiny...). Dá se to brát jako hra. A dá se to brát jako výzva.
Přece nejsem takový máslo, abych to nezmákla, říkala jsem si, když jsem odesílala registraci na Nangáparvát. Nejsem žádný béčko, s tím jsem hledala nové úkoly, které bych při plnějším rozvrhu zvládala. Nejsem přece slabej hráč, cedila jsem skrz zuby, když jsem zjistila, že poslední tři měsíce jsem si tak nějak zapomněla počítat body. Už jsem tomu věnovala tolik energie, že to teď nezahodím, opakovala jsem si a obíhala blok, abych nahnala potřebných 800 metrů (denně po 42 dní) pro úkol Maratonský běžec. Vrcholy už pro mě nejsou jenom hra, ale část života. Body – aneb Symbolické Výškové Metry – se pro mě staly účinnou motivací, když se všechna ostatní vypařila. Vrcholy mě prostě nutí pokračovat, něco dělat, pracovat na sobě. A takových věcí zas tak moc není. (No jo, tak si mě kamenujte...)