There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

sobota 3. června 2017

Proč je prima běhat


...najmě pak když člověk dělá Cestu k vrcholu

Výsadní postavení běhu spočívá v tom, že:

pondělí 8. května 2017

Vrcholový web

Nejamatérštější webdesigner světa finišuje a věnuje se IT archeologii.

Bylo by nepřesné říct, že jsme spustili nový vrcholový web. Na serveru se válí už jak dlouho. Teď jen dostal pár posledních úprav a, což je to hlavní, jeho adresa byla vytroubena do světa. Tak uvidíme.

Jednou z oněch posledních úprav bylo převedení osmadvaceti tabulek pod jeden CSS styl. Od úprav designu, kdy jsem základy stylování docela uměla, se mi všechno dokonale vykouřilo z hlavy. Věc, která by ta šla napsat asi za minutu a půl, jsem patlala hodinu, se spoustou samomluvy, zoufání, nadávání, mazání cache a cookies a frenetického bušení do klávesy F5.
Z toho půlku času proto, že jsem zapomněla na správné místo napsat jeden středník.

Ale nakonec se zadařilo, já mohla slavnostně (= s nohama na druhé židli a hrnkem pomerančového džusu v ruce) prohlásit vrcholový web za hotový a pro veřejnost spuštěný. A jak jsem z toho měla radost, rozhodla jsem se, že ještě vyrobím přehlednější sčítací tabulky pro Cestu na Měsíc.

Vyrobit tabulky nebyl problém, jakmile jsem si uvědomila, jak je uspořádat, aby si při úpravách vzájemně nepřekážely, ale vzorce pro finální výpočet, to byl oříšek.
Ve starých tabulkách jsem měla návod. A protože jsem to já a protože se znám, rozhodla jsem si tento návod ověřit.
A ono se zdálo, že je to všechno nějak jinak. Že jsem se roky dopouštěla chyby, která výsledkek zvyšuje čtyřikrát, a tedy je to chyba jak hrom.
Říkám si, že takovou věc bych si přece nevycucala z prstu, a dávám se do pátrání. Zasuté kouty starého lezeckého webu. Útroby mailové schránky, prohledat všechny přílohy. Zálohy ze starého stroje. V nich vnořené zálohy z ještě staršího stroje. Mně adresované soubory týkající se Cesty jsou roztroušené tam i onde, ale kýžená informace nikde není, už si začínám zoufat a odhodlávám se ke krajnímu řešení, to jest kontaktovat s prosíkem zbytek týmu.
Pět minut poté, co zprávu odešlu, kliknu na jednu z návštěvních knih, a hle, tam to je. Přesně tak, jak si to pamatuju. Výpočet a má pověst jsou zachráněny.

A pak jsem se pokusila zobrazit ten pěkný výsledek v grafu. Když pominu pár polovičatých experimentů, dvakrát jsem vyrobila pěkný graf přesně podle svých představ, aby z něj po uložení zbyla jen prázdná osa Y. Calc si ze mě dělá legraci.

sobota 6. května 2017

Ve vzduchu

(Já ne. Já nohama bezpečně na zemi. V chaosu všedních dní, o kterých se napsat nic moc nedá, jsem ale dostala last-minute nabídku svezení na slet ultralightů v Tchořovicích. A jelikož mi létání připadá fascinující, nešlo jí nevyužít.)

Krom přehlídky ultralehkých letadel (utkvěl mi Rans Coyote a česká Fascination), která se sem sletěla, byl na letišti připravený zajímavý doprovodný program.

čtvrtek 9. března 2017

-motivovaná běžkyně

Nemůžu se rozhodnout, jestli je správná předpona ne-, nebo pře-.

Po půl roce píšu o něčem jiném než o expedici. To koukáte, co?
Nebo možná ani tak ne. Minimálně lezci už mě mají přečtenou a ví, že takhle na jaře mě vždycky chytá nutkání běhat.

Pravda, letos to nebylo jen nutkání, letos to korunovala kolegyně výzvou - totiž že spolu na pozdim poběžíme závod.
A jakkoliv byla ta myšlenka nesmírně děsivá, nedalo jí moc práce mě přesvědčit.

Základem je nepodcenit teoretickou přípravu, že ano. Tak jsem si přečetla pár článků o běhání, našla pár videí se správnou technikou běhu a běžeckou abecedou, a nabyla dojmu, že do tohohle světa nepatřím. Zdálo se mi, že cílovou skupinou jsou lidé, kteří touží běhat, smyslem jejich bytí je běh, jejich denním chlebem, jejich sedmým nebem zůstane běh jen. Což rozhodně není můj případ.

Ale což. V moudrých diskuzích pod jedním z článků jsem narazila na čísi přesvědčení, že to člověk nemá tak řešit - že když chce běhat, má prostě obout boty a běžet. I usoudila jsem, že se budu držet téhle teze, obula boty a běžela.
A moc toho neuběhla. Jako obvykle. Vytrvalost mi fakt chybí, říkala jsem si, to bude krušnej půlrok a pěknej trapas na tom závodě...

Vylepšení běžecké techniky ovšem pomohlo, a ještě víc pomohlo, když jsem si uvědomila, čím se to pokaždé odrovnám.

Stejně jako koně mám jakýsi instinkt závodit.
Když mě předběhne namakanější běžec, nevědomky zrychlím, i když nemám ani ten nejmenší úmysl ho dohnat. To samé se stane, když mě předjede někdo na bruslích. Nebo cyklista. A na trase, kde běhám, je sportovců vážně hodně.
Takže já, aniž bych si to uvědomovala, běžím jak ten osel za mrkví na rybářském prutu.

A když jsem si tohle uvědomila a začala okolí ignorovat ještě intenzivněji, zjistila jsem, že nejsem až tak marná. Čtyři kilometry bez zastavení jsou můj běžecký rekord a mám ještě půl roku na to, abych ho dále vylepšovala. To bude dobrý ucházející.

(Jen tak mimochodem - přebarvení blogu do modra zapříčinil fakt, že mám nový širší monitor. Díky tomu jsem zjistila, že to krásné mechové pozadí, které jsem tu měla, se neopakuje a po krajích zůstávají nepěkné mezery. Jiné hezké zelené pozadí Blogger nenabídl, i sáhla jsem po modré batice a záhlaví přizpůsobila. Ať se líbí.)

čtvrtek 2. března 2017

Co se jinam nevešlo

Ještě pár islandských fotek - méně dokumentárních, více, uhm, snad uměleckých. Nezapadly do žádného z článků, tak budou mít své zvláštní vydání.