Tábor barevnýho nebe

V pokoji hromada věcí a já znovu zažívám vítězství ducha nad hmotou, když to všechno nacpu do kletru šedesátky a sportovní tašky. Jó, a tří igelitek, ale to nechte bejt, jo? A v noci se budím hrůzou, protože mi pořád chybí připravit dva programy.

Vedro, vedro, vedro, a jít do vody není kdy. Sklepnout podsadu, nasadit krov, vypnout plachtu. Opakovat. A ještě. Povedlo se mi nacouvat do pily a po celém lýtku mám šrámy.

Noci jsou bouřlivé. A vždycky je předpovídá barevný nebe. Zírám na jasně zelený nebe a pak se jen modlím, aby nám neuletělo teepee nad hlavou. O zeleném nebi píšu esemesku Lakelymu, ten se přízemně táže, jestli jsem něco nepila. Popravdě říkám, že kafe, a za trest mu nereferuju o nebi žlutým, který nastává hned další den. Lakely to asi jako trest nebere, ale co už. Zírám do žlutýho nebe a místo esemesek skládám věty do povídek.

Z výkřiku "Haplo, já mám klíště!" dostávám osypky. Z hlášky "Haplo, zranila jsem se o hřebík!" mívám náběh na infarkt. A stejně ty pěnový boty budou nosit, i kdyby si půl tábora skrz ně vrazilo do nohy hřebíky.

Každej den se štrachám ze spacáku, ploužím se na náměstíčko a přinutím flétnu zakvílet falešnou variaci na Moonlight Shadow nebo Star of the County Down, krom dne věnovaného sto letům českého skautingu. Po pěti letech se mi poštěstilo válet se při budíčku ve spacáku!

Myšlenkozápisník (říkala bych tomu deník, kdybych do toho psala častějš než dvakrát za měsíc) jsem si neinteligentně zapomněla ve škole, čmářu si tedy výlevy do sešitu určeného pro pracovní poznámky v povídkám. Postupně se z rozvitých souvětí stávají výkřiky do tmy. Mezi výkřiky jsou pokusy pokračovat v povídce.

Rozhodly jsme se zpívat na nástupu skautskou hymnu. Hmatatelný výsledek je ten, že skautskou hymnu zpíváme na nástupu, při jiných vhodných situacích, v situacích méně vhodných i v situacích zcela nevhodných. Bzučím si "Junáci vzhůru, volá den" prakticky kudy chodím.

Připravuju cestu po svíčkách s citáty a nebe připomíná míchanej koktejl. Pruh žluté, růžové, fialové, modré, na tom všem se rýsují černé borovice a já si zmateně uvědomím, že nechci pryč.

"Musíš si vypěstovat nadšení pro frčky, jinak se ve skautingu nikam nedostaneš!" zoufá si nade mnou B., když se neraduju z udělené nášivky oddílového rádce a vyjde najevo, že cíleně nenosím čekatelský odznak. (No, já ho vlastně vůbec nemám. Taktéž cíleně.)

Po každém táboře mám zvýšenou potřebu péče a civilizace. A tak si tajně maluju, jak po koupeli máznu rty balzámem, oči stínem, obleču si šaty, vyrazím třeba do kavárny a budu pozorovat svět očima Alenky v říši divů.
 V praxi máznu rty balzámem, zbytek těla Fenistilem, porovnám délku sukně s polohou sedřeného kolene a šrámů po pile na lýtku a rezignovaně padnu do postele.


No, a teď mě omluvte. Jdu si písknout nástup na veget.