Vím, že nemám právě nejlepší paměť na obličeje, a čas od času se mi stává, že mě na ulici zdraví lidi, které nejsem schopna zařadit, ani když si k nim přimyslím skautský kroj. (V mnoha jiných případech to ovšem pomáhá.)
Poslední dobou mám ale podezření, že jen mojí pamětí to nebude, a učinila jsem tedy pokus. Výzkumná metodika byla v zásadě velice jednoduchá - usmívat se na lidi.
V prostředí koleje, kde si evidentně nikdo není jistý ničím, přiměje přátelský úsměv značnou část lidí k pozdravu (zpravidla doprovázenému mírnou hysterií, neb si přepadený chudák nemůže vzpomenout, odkud že mě to hernajs zná). A tak se uklidňuju tím, že to nebude jen mou děravou pamětí, ale i nejistotou zdravících, neb přece působím tak přátelsky a vstřícně, žejo...
Třetí pracovní teorie je, že se po republice pohybují moje dvojnice. Jedna ve škole (když jsem poprvé vkročila na ubytovací oddělení, pátrala úřednice dlouho ve starých kolejenkách, než jsem se odvážila říct jí, že ještě kolejenku nemám, což následně odůvodnila tím, že už mě tam určitě viděla). Jedna doma (jistá dáma se ke mně entuziasticky hlásila během ZVaS a ač mi důkladně vysvětlovala, že mě přece zná, nepřišly jsme na jediný styčný bod našich existencí). A jedna v Moravské Třebové (jak jsem zjistila, když se mě jedna slečna ze školy nesměle ptala, jeslti jsem tam nechodila na gympl, protože mě určitě odněkud zná).
Spojte přátelskej tuctovej obličej s nejistou optickou pamětí - a nikdy nevíte, co se vám může přihodit jenom cestou na nákup.
Žádné komentáře:
Okomentovat